Moji potkani ZDE
Ohodnotím blog ZDE
Vytvoř si originální fotku ZDE

Srpen 2008

sorry že tu teď moc nejsem

31. srpna 2008 v 11:19 | šíša |  Já - deník a všechno možné
Ahojik!
Promiňte všichni, že tu teď moc nejsem! Protože chodím do pony clubu, tak mi přišla PC hra Star Stable 2 Zimní jezdci! Jsem z toho tak nadšená, že teď nedělám nic jiného, než tu sedím a hraju.
Je to dost dobrá hra, ale někdy se u toho trochu vztekám...
Ale teď trochu přibrzdím a začnu se tu zase starat o svůj blogísek.
P.S. připravuju další díl komixu Sarah a Westlen. Už brzy na tomto blogu!
Tak zatím!

Velšský kob

26. srpna 2008 v 11:17 Plemena koní

Úvodem...

V plemenné knize Společnosti pro velšské pony a koby jsou také dvě sekce pro koby. Jednak je to sekce C, kam se zapisují tzv. pony typu koba, menší z obou, vysocí nejvýše 137 cm, kdežto do sekce D patří kobové vyšší než je tato hranice, při čemž horní limit není stanoven. Ve skutečnosti najdeme mezi koby sekce D zvířata vysoká 152 cm a více jako následek požadavků trhu.

Původ a historie:

Oba typy kobů se vyvinuly z kříženců velšských horských ponyů nejprve s koňmi dovezenými Římany, kteří se usídlili ve Walesu a později se španělskými koňmi. Ve 12. století napsal Giraldus Cambrensis, arciděkan z Breconu, že ve středním Walesu jsou "nejznamenitější koně... pocházející z některých ušlechtilých španělských ořů". Křížením těchto koní s horskými klisnami vznikli Powysovi koně, nejvýznamnější koně anglické armády od 12. století dále. Z téhož zdroje pocházeli také starobylí velšští tažní koně. Moderní kob je však skutečná, i když podstatně zvětšená replika horského poníka, třebaže byl kdysi ovlivněn i norfolskými klusáky nebo cestovním koněm, yorkshirkým kočárovým koněm a původním hackneyem typu roadstera.
V plemenné knize velšských ponyů a kobů najdeme nejčastěji čtyři hřebce: Jsou to: Trotting Comet, narozený 1840, True Briton, narozený 1830, Cymro Lwyd, narozený 1850, a Alonzo the Brave, narozený roku 1886. Trotting Comet pocházel ze slavné cardiganshirské klusácké klisny a jeho otcem byl slepý vraník Flyer, velšský tažný kůň z norfolské klusácké klisny. True Briton byl synem Rulera, yorkshirského kočárového koně a jeho matkou byla údajně arabská klisna jménem Douse. Cymro Llwyd pak byl potomkem Crawskhay Bailey Araba, koně, kterého choval majitel hnutí z Brecon Beacons, a klusácké klisny. Byl buď barvy isabel nebo plavý a zřejmě po něm zdědili mnozí kobové barvu krémovou, plavou nebo isabel. Jeho nejslavnějším potomkem se stal Llanarth Brait. Alonzo the Brave, který v kohoutku měřil 163 cm, pocházel ze starého hackneyského stáda, jehož předky lze vysledovat až k Darley Arabianovi přes hřebce Shales Original a Norfolk Shales.

Popis a charakteristika:

Velšský kob je statný koník, nejmenší povolená výška je 137 cm, optimální je však minimálne 147 cm. Kob má hlavu jako přiměřeně zvětšený horský poník, má výrazné oči a malé, vysoko nasazené špičaté uši. Má dlouhý krk, mohutné plece, dlouhou záď a vysoko nasazený ocas. Přípustné je každé zbarvení kromě strakatosti. Vyskytují se vraníci, hnědáci, ryzáci a isabely a najdou se i smetanově zbarvení koně a plaváci. Na spěnkách je přípustná v menším množství delší jemná srst, ale nesmí být hrubá a tvrdá. Hrudník koba je hluboký, prostorný, s dobře klenutými žebry a s dobrými mírami jeho obvodu. Hřbet a bedra jsou silná, dobře vázaná. Kopyta mají vždy dobrý tvar, rohovina je dostatečně tvrdá. Silná záď a mocná, pružná hlezna podmiňují okázalý chod koba.

Využití:

Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Dobrým odběratelem kobů byla i amráda, která je potřebovala k tahu děl i výzbroje i jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Byla po nich také velká poptávka ve velkoměstech pro mlékárenské, pekárenské a jiné podniky, k rozvozu zboží. Dokud nebyla zavedena v roce 1918 úřední licence hřebců, uplatňovaly se jakési "výkonnostní zkoušky". Z dosažených výsledků těchto klusáckých testů se pak koně selektovali pro chovné využití. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny. Současní velšští kobové jsou jednak zdatnými tažnými koňmi a jednak i huntery s vrozeným talentem ke skákání. Jsou nenároční na péči, ovladatelní a velmi zdraví.

Velšský horský pony

26. srpna 2008 v 11:02 Plemena koní

Úvodem...

Velšský horský pony je mnoha lidmi považován za nejkrásnějšího ze všech britských ponyů. V plemenné knize velšských ponyů a kobů mu náleží sekce A, a protože jeho výšková hranice je 122 cm, je nejmenší ze všech čtyř velšských plemen. Tvoří základnu pro další tři typy a je odvozován od původních předhistorických britských ponyů.

Původ a historie:

Předky tohoto inteligentního poníka byli keltští koně, které údajně už Římané zlepšili orientální krví. Tvrdí se, že Caesar založil hřebčín u jezera Bala ve Walesu.
Dokud v roce 1902 nevznikla plemenná kniha, vymezující ostrou hranici mezi "starým plemenem" a "zušlechtěným" moderním typem s přesně definovanými znaky, byl typ velšského horského ponyho proměnlivý, a to podle rozsahu přikřížení plemen. O první zušlechťující vliv orientální krví se postarali dovozem koní Římané. S obrovským časovým odstupem, a to až v 18. a 19. století pak byli k zušlechťování využiti arabští koně, plnokrevníci a hackneyové starého "cestovního" typu. Nejvýznamněji velše ovlivnili v 18. století hlavně na severu malý plnokrevný Merlin, potomek Darley Arabiana z Ruabon Hills, a později hřebec Apricot, "berberoarab" z velšské klisny, který pocházel z pahorkatiny Marioneth. Vliv Merlina byl tak velký, že se tomuto poníkovi ve Welsu dodnes říká merlin.
Po roce 1902 se zušlechtěný a odlišně vyhlížející horský pony, výsledek pečlivého výběru uvnitř plemene, odvozuje od nového významného plemeníka, legendárního Dyoll Starlighta, který měl po své matce, klisně Moonlight, arabskou krev. Moonlight popsal její majitel, Howard Meuric Lloyd jako "miniaturního araba", a byl přesvědčen, že je potomkem araba Crawshay Baileye, který stál v roce 1850 v Brecon Beacons. Starlightův otec byl velmi dobrým představitelem "starého plemene" s vynikajícími končetinami a neobyčejně silnými bedry. Byl to vraník, ale jak jeho otec Flower of Wales, tak jeho syn Starlight, byli bělouši. Díky Starlightovi se pak bílá stala u velšů nejobvyklejším zbarvením.

Popis a charakteristika:

Současný velšký horský pony má nevšední vzhled a mimořádně energickou akci, je inteligentní a vyniká vrozenou tvrdou konstitucí, odkazem po předcích, jejíž charakter vytvářelo drsné prostředí.
Horský pony je nejúhlednější ze všech. Nesmí měřit víc než 122 cm a nesmí být strakatý. Nejčastější jsou bělouši, hnědáci nebo ryzáci. Hlava má štičí profil, velké výrazné oči a malé zahrocené uši. Pěkně utvářený krk je správně nasazen na pleci s šikmou lopatkou, hřbet je krátký a žebra dobře klenutá. Hrudník je hluboký a poskytuje dostatek místa mohutným plicím a srdci, které je v poměru s malou postavou ponyho velké. Záď je delší a jemná, ocas vysoko nasazený, nohy suché a pevné, holeně krátké a kopyta malá, kulatá, s tmavou, tvrdou rohovinou. Všechny chody jsou volné a bezvadné.
Co se týče chodů, exteriéru a tvrdosti konstituce, je velšský horský pony produktem prostředí, ve kterém odedávna žil. Těžký terén, nedostatek potravy a drsné klimatické podmínky způsobily že pony má vysoce účinnou konverzi živin - je schopen přežít na minimálních krmných dávkách.

Povaha:

Koník je velmi inteligentní, ohnivý, ale ovladatelný, odolný a odvážný.

Využití:

Je to skvělý jezdecký pony, ale vyniká i v zápřeži. Vyváží se do celého světa a představuje jeden z nejlepších základů pro další chov koní, protože má neocenitelnou kvalitu kostí, pevnou tělesnou stavbu a neotřesitelné zdraví.

Velkopolský kůň

26. srpna 2008 v 10:46 Plemena koní

Úvodem:

Velkopolský kůň, jeden z nejvýznamnějších teplokrevníků v Polsku, je výkonný sportovní kůň, blízce příbuzný trakénovi. Má naději na velké úspěchy ve většině jezdeckých disciplín. Hodnocen je ovšem přece jen o něco méně než jeho předchůdce. To proto, že polští chovatelé ještě nemohou obstát v obchodním měření sil a neovládají dosud techniku chovatelů ze západní Evropy. Nicméně jejich chovy a jejich původní plemena jsou již na stejné úrovni a často můžeme nejlepší z nich najít leckde v Evropě.

Původ a historie:

Stejně jako Maďaři mají i Poláci jezdecké tradice, jimž se žádný další evropský národ nevyrovná. Podobně také dávají přednost arabským koním, nebo alespoň koním arabského typu, na nichž jezdila jejich proslavená kavalerie, a s intuitivním chovatelským citem využívají arabské krve k zušlechtění vlastních národních plemen. Většina koní chovaných v Polsku je stejným způsobem zušlechtěna arabem. Ovšem chov arabských nebo jim podobných koní by byl trochu málo pro polské národní potřeby. Velkopolský kůň není výjimkou a ačkoliv se nejedná o araba, je ovlivněn tou nejlepší krví a díky ní se vyznačuje velmi pevnou konstitucí.
Arabské hřebčíny v Polsku vybudované šlechtou jsou proslavené po celé Evropě a odchovávají koně vzácných a výjimečných kvalit. V roce 1803 dovezl princ Sanguszko jako první pro svůj hřebčín u Slavutě koně z východu. Jeho nástupce, hrabě Potocki, později založil slavný hřebčín Antoniny. Potocki, skvělý jezdec a chovatelský génius, odchovával pozoruhodné kmeny arabů, také skvrnité nebo strakaté koně, kteří měli vzhled i charakteristický pohyb araba.
Velkopolský kůň se odvozuje od poznaňských a mazurských koní. Obojí jsou teplokrevníci se vztahem k arabům a oficiálně jsou již považováni za vymřelé. Poznaňský kůň, sloužící k polní práci i k jízdě, byl chován v hřebčínech Posadowo, Racot a Gogolewo a v 19. století byl velmi dobře hodnocen. Byl to dobrý typ středně těžkého koně, vyšlechtěného na základě konika, přímého potomka lesního tarpana. Měl ovšem i krev araba a anglického plnokrevníka, hannoverského koně a také východopruského trakéna. Byl to výborný kůň pro zemědělské práce na středně lehkých půdách, ale také velmi užitečný jezdecký kůň.
Mazurští koně se chovali v Mazurské oblasti, hlavně v hřebčíně Liski, kde byla původně hříbárna a později státní hřebčín. Hřebčince byly ve Starogradu, Kwidzinu a Gniezdu. Mazur je v podstatě trakén, s podílem arabské a anglické krve. Po druhé světové válce tvořili jádro plemene zatoulaní nebo trofejní koně, které bylo možno určit jako trakénské podle typického výžehu losích parohů.
Velkopolský kůň je výsledkem kombinace těchto dvou výrazných plemen, zušlechtěných anglickým plnokrevníkem, arabem a angloarabem, přičemž se rozdíly mezi typy stírají. V současné době se chová velkopolský kůň především ve středním a východním Polsku.

Popis a charakteristika:

Velkopolský kůň je statné, souladné zvíře. Je přirozeně vyvážený a má velmi dobré chody. Krok je dlouhý a přirozený, klus stejnoměrný, přímý a plochý. Cval je velmi prostorný, což není vždy u jiných teplokrevníků obvyklé. V kohoutku měří 168 cm a může mít každou čistou barvu. Nohy mají dobré kosti, krátké holeně a kvalitní kopyta. Trup je hluboký a mohutný, hřbet je pevný, dostatečně dlouhý, plece jsou šikmé. Silná, svalnatá záď zaručuje mocný odraz. Dobře utvářené zadní nohy, zejména bérce, dávají předpoklady k velkým skokanským schopnostem. Trojúhelník tvořený kloubem kyčelním, výběžkem sedací kosti a kloubem kolenním je vzorně rovnostranný. Hlezenní kloub je čistý, velký a umístěný tak, že dovoluje maximální ohnutí nohy.

Povaha:

Povaha tohoto teplokrevníka je mírná, ovladatelná a dobrá.

Využití:

Velkopolský kůň je neobyčejně praktický, chodí dobře jak v zápřeži, tak pod sedlem a v obou případech je ovladatelný a nenáročný. I těžší jedinci jsou velmi pohybliví, silní a mají dobrou povahu. Jsou schopni vykonávat jakoukoliv práci v zemědělství, která vyžaduje koňskou sílu, ale pro kterou se těžká plemena nehodí. Dnes se ovšem také klade důraz na chov koně lehčího, sportovního jezdeckého typu, který splňuje nároky na moderní soutěžní disciplíny, ale přitom nepozbyl své vynikající vlastnosti, a to ovladatelnost, pevné zdraví a zdatnost. Velkému podílu krve anglických plnokrevníků vděčí za vynikající skokové předpoklady, rychlost, psychickou odolnost a odvahu, takže je výborný i pro cross-country. Přesto však zůstává i velmi užitečným lehkým tažným koněm.

Ukrajinský jezdecký kůň

26. srpna 2008 v 10:40 Plemena koní

Původ a historie:

Toto plemeno se vyvinulo během druhé světové války jako výsledek křížení polokrevníků Nonius, Furioso a Gidran. Klisny těchto plemen připouštěli plnokrevníci, trakénští a hannoverští hřebci.

snadný uzel

24. srpna 2008 v 13:06 | šíša |  Péče o koně

Snadný uzel

Koně bys vždycky měl/a uvazovat takovým uzlem, kterým jde v případě potřeby rychle rozvázat.
Např.:

1) Provlékni vodítko úchytem a jeden jeho konec obtoč okolo druhého.
2) Přelož zbytek provazu, protáhni ho zezadu za částí, která je připevněna ke koni, a nakonec ho protáhni vzniklým okem.
3) Utáhni přeloženou část, ale netahej za konec. Když chceš uzel rozvázat, zatáhni za volný konec vodítka.
4) Pokud se bojíš, že by se kůň mohl uvolnit, protáhni volný konec vodítka skrz oko. Při rozvazování uzlu vodítko provlékni zpátky.

ZDROJ : Pony club - Pony clubový magazín č.5 z roku 2006, na stránce 17.

Tušinský kůň

24. srpna 2008 v 12:34 Plemena koní

Původ a historie:

Oblastí výskytu tohoto místního plemene je hornatá Gruzie. Na formování rasy se podílela orientální plemena nevyjímaje koně arabské, turecké a turkménské. Tušinští koně našli své uplatnění v bojích o nezávislost, které se odvíjely ve zdejších těžko dostupných polohách. Stejně i mnohé tradiční slavnosti se bez tohoto koně neobešly.

Popis a charakteristika:

Odchov probíhá tabunním způsobem na horských pastvinách. Nejméně příznivé období z hlediska zajištění krmiv je od listopadu do března. Proto mají chovatelé tušinského koně snahu maximálně využít pastvu, aby si koně vytvořili dostatečné rezervy. Přebytky píce se suší na seno. Jakmile se přiblíží zima, koně se stěhují do nižších poloh, kde je možno využít pozdní pastvy. Tušinský kůň vyniká plodností až nad 90%, natalitou a dlouhověkostí. Barvou je nejčastěji hnědák, bělouš, ryzák a vraník. Exteriér je značně ovlivněn krví východních plemen se všemi přednostmi. Výška se pohybuje mezi 134 - 136 cm.

Využití:

Tušinský kůň vyniká jako soumar, tito koně nosí náklady 100 až 120 kg na vzdálenosti 100 až 120 km ve značně členitém terénu.

Trakénský kůň

24. srpna 2008 v 12:33 Plemena koní

Úvodem...

Trakénský kůň se blíží nejvíce ideálu moderního všestranného soutěžního nebo sportovního koně. Vznikl na základě velmi otužilých a skromných původních koní, které chovatelé pečlivě a v určitých intervalech zlepšovali orientální krví, takže docílili, že tento kůň mnohem lépe než jiní teplokrevníci absorbuje nejlepší vlastnosti plnokrevníka a přitom si uchovává vlastní charakter. Jeho stoupající vliv se projevuje u mnoha sportovních plemen kontinentální Evropy...

Původ a historie:

Trakénský kůň byl vyšlechtěn z koní, chovaných ve Východním Prusku již ve 13. století, kteří byli využíváni jako koně pracovní. Tehdy tuto oblast ovládal řád německých rytířů, kteří se intenzivně zabývali chovem koní. Jako kmenové stádo použili domáci švejky, zdejší malé selské koně, příbuzné polskému konikovi. Konik sám je nejbližší příbuzný vyhynulého tarpana. Po tarpanovi zdědil přirozenou sílu, houževnatost a vytrvalost.
V roce 1732, pět set let po obsazení této krajiny řádem, zde na vysušených bažinách mezi Gumbinnem a Stallpönen (dnes Gusev a Nesterov v ruské enklávě mezi Litvou a Polskem) Bedřich Vilém I. Pruský založil hřebčín. Trakénský hřebčín se stal hlavním zdrojem hřebců pro celé Prusko. Proslul zejména výkonnými jezdeckými koňmi, rovněž i elegantními kočárovými koňmi, kteří spojovali životnost a vytrvalost s rychlostí.
V roce 1787 došlo k přelomu, neboť do popředí zájmu se dostala produkce vojenských koní a právě tehdy byl uveden v život vyčerpávající systém metodického pojetí chovu, testace koní a hodnocení původu. Při zlepšování genotypu chovné populace byla zdokonalována testace výkonnostních schopností koní a stala se, včetně technologie chovu, vzorem pro ostatní významné teplokrevné chovy kontinentální Evropy. V době tohoto rozkvětu zaujímal trakénský hřebčín plochu 13 760 hektarů. Choval stáda klisen rozdělených podle barvy: ryzky, hnědky a tmavé hnědky, vranky a smíšených barev. Vraná barva byla pro toto plemeno nejvýznamnější a nejčetnější.
V průběhu 19. století se v chovu využili angličtí plnokrevníci a vysoce kvalitní arabští hřebci se záměrem kontinuálního zlepšování chovu. Během let, hlavně po roce 1913, převládali plnokrevníci. V tomto roce například připouštěli 84,3% trakénských klisen právě plnokrevní hřebci. Rozsah využívání plnokrevníků byl však v čase proměnlivý. Plemeno trakénských koní bylo dalekosáhle využíváno během první světové války a tvrdí se, že bylo nejlepší ze všech válečných koní. Genetické přínosy arabských předků byly velké a potlačily nedostatky exteriéru nebo temperamentu podmíněné plnokrevníky. Arabské klisny byly ve stádě ještě v roce 1936 a také později, v letech 1956 - 1958, v Německu (kam se chov přesunul po roce 1945) již v chovu působili angloarabští hřebci Burnus a Marzuk, a to v hřebčínech v Rantzau a Birkhausenu.
Největší vliv na trakénské koně měl anglický plnokrevník Perfectionist, syn Persimmona. Narodil se r. 1893. Persimmona odchoval a vlastnil princ waleský, pozdější král Edward VII. (1901 - 1910). Persimmon byl synem St. Simona (viz. Galerie velikánů) u Perdity II, jehož rodiče byli Hampton a Hermione. Zvítězil v roce 1896 v evropském derby a v St Leger a stal se významným představitelem linie St. Simona. Krev Persimmonova syna Perfectionista a také vnuka Tempelhütera se objevuje téměř ve všech rodokmenech moderních trakénů. Když Tempelhüter v roce 1932 uhynul, zůstalo po něm 54 hřebců a 60 chovných klisen v Trakénách. Linie Perfectionist/Tempelhüter a Dingo, odvozená od Tempelhüterových dcer, je základní chovnou bází moderního trakénského chovu.
Chov trakénského koně, proslulého svou elegancí a houževnatostí, vzkvétal až do katastrofického zvratu během druhé světové války. Během podzimu a zimy 1944 prodělal chov ohromné ztráty, když ztroskotal pokus evakuovat je před příchodem ruských jednotek. Z několika tisíc trakénů, z nichž velkou část tvořily klisny s hříbaty, které se vydaly na 1450 km dlouhou pouť na západ, přežilo jen několik. Do té doby bylo ve Východopruské plemenné knize registrováno na 25 000 koní. Pouhých 1200 se dostalo na západ a řadě z nich se nepodařilo přežít ve velmi krutých hospodářských podmínkách poválečného Německa. Jen díky nadšenému úsilí správců plemenné knihy trakén nevyhynul. Ti, kteří přežili, byli pochytáni a znovu registrováni v Západním Německu, a jak se obnovil chov a počet kusů se zvýšil, trakén začal opět zaujímat své právoplatné místo v moderním světě koní...

Popis a charakteristika:

Moderní trakénský kůň je 162 - 165 cm vysoký (u nás 167 - 172 cm). Obvod hrudi nemá přesáhnout 200 cm, holeň naopak nemá mít menší obvod než 20 cm. Hmotnost je 550 - 600 kg. Ušlechtilá hlava trakéna je příkladem uplatnění krve anglického plnokrevníka. Je velice aristokratická, což vysloužilo plemenu titul "vznešený" - slovo, které se často používá při popisu nejušlechtilejšího evropského teplokrevníka. Oči jsou velké a nozdry malé, profil rovný. Krk je elegantně formovaný a vysoko nesený. Lopatka je šikmá, dlouhá a umožňuje volný, lehký, elastický pohyb v každém chodu. Trup je středně dlouhý, silný a má velmi pěkně klenutá žebra a dobrou, osvalenou a zaoblenou záď. Nohy jsou pevné, suché, s velmi dobře tvarovanými klouby a krátkými holeňemi. Kopyta jsou vynikající a velmi zdravá. Ohon je vysoko nasazený a v pohybu je nesen neobyčejně pěkně. Trakénský kůň má vynikající exteriér, který je podobný exteriéru plnokrevníka. Povoleny jsou všechny čisté barvy. Tradičním výžehem trakénského koně jsou losí parohy. Znak se vypaluje na záď. Tentýž motiv je ozdobou postrojů.

Povaha:

Trakénský kůň je díky plnokrevné krvi velice odvážný kůň. Pečlivou výběrovou plemenitbou se podařilo zachovat i velikou odolnost a vytrvalost.

Využití:

Trakénský kůň je vysloveně sportovní. Má působivý záznam v mezinárodním sportu. Roku 1936 dominovali trakéni v německém olympijském družstvě, které v Berlíně vyhrálo všechny medaile. Legendární parkurový hřebec Abdullah (viz. Galerie velikánů) byl rovněž trakén. Vynikající trakéni se objevují v parkurech, drezuře, všestrannosti i ve vozatajských soutěžích.

Trait du Nord

24. srpna 2008 v 12:22 Plemena koní

Původ a historie:

Mimořádně velké, silné a vytrvalé plemeno pochází ze severní Francie (odtud jméno). Na rozdíl od jiných chladnokrevníků z této oblasti není zvlášť starobylé. Jeho předky byli francouzští ardeni, zušlechtění v 19. století příměsí krve belgiků, holandských chladnokrevníků a jiných těžkých plemen. Středisko chovu bylo v Lotrinsku a tam se také trait du nord koncem minulého století stabilizoval. Plemeno se uznává od přelomu století a plemenná kniha byla založena v roce 1919. Tím se trait du nord oddělil od ardena.

Popis a charakteristika:

Je to nápadně velký kůň, v kohoutku měří 165 - 175 cm a nezřídka váží víc než tunu. Jako mnoho těžkých chladnokrevníků nejdosahuje největší výšky v kohoutku, ale v kříži. V zásadě se podobá ardenovi, ale je mnohem těžší. Má velkou, trochu hrubší hlavu s rovným profilem, širokým čelem a silnými žuchvami. Krk je dlouhý, ale velmi masivní, s mohutným hřebenem, plec je hluboká, velmi svalnatá, záď je silná, louplá, skloněná. Nízko nasazený ocas se nakrátko přistřihuje. Poměrně krátké nohy jsou silné, rousy nepříliš bohaté. Na tak mohutné zvíře se pohybuje velmi vydatně, má i dobrý klus a udivuje vytrvalostí a odolností. Barva je hnědá nebo ryzá, méně častá je nevybělující bělouš.

Povaha:

Povahu má mírnou a je velmi učenlivý.

Využití a sport:

Plemeno vzniklo na základě potřeb rozvíjející se zemědělské a průmyslové velkovýroby k tahu zvlášť těžkých nákladů a pro náročné polní práce. Dnes už praktický význam ztratilo, ale chová se pro reprezentaci a záliby podobně jako jiní chladnokrevníci.

Tori

24. srpna 2008 v 12:19 Plemena koní

Původ a historie:

Tori pochází z Estonska a vyvinul se v hřebčíně Tori v letech 1890 až 1950. Tento kůň vznikl křížením s estonským klepperem. V průběhu 19. století se usilovalo u vylepšení typu kleppera a toto vedlo k vývoji typu tori. K zušlechtění kleppera bylo použito mnoho plemen: orlovský klusák, plnokrevník, arab a ardenský kůň. Začátkem 20. století byla přidána rovněž krev hannoverská, východofríská a východopruská. Tori zatím není ustanoven jako plemeno.Za zakládajícího hřebce je považován Hetman, který měl krev Norfolského klusáka a anglonormana.

Popis a charakteristika:

Výsledkem křížení je pracovní kůň vysoké třídy, vynikající rychlostí a dokonce dobrou skokovou schopností. Vyvinuly se dva typy - lehký a těžký. Lehký se užívá pro jízdu a těžký pro práci v zápřeži. Oba typy jsou velice podobné, liší se jen mohutností. Tori je se je převážně hnědák nebo ryzák, mívá bílé znaky a měří kolem 162 cm v kohoutku. Hlava je středně velká, čelo široké, uši vzpřímené a oči velké. Krk je silnýa dlouhý, kohotek široký, ale ne vysoký. Hřbet je rovný, záď silná. Nohy jsou krátké a silné, s ne příliš bohatým rousem, obvod holeně je 22,3 cm.

Využití a sport:

Pro svůj klidný temperament jsou oba typy všestranně využitelné. Využívají se k práci v zemědělství, k tahu i k jízdě. Vynikají i jako skokoví koně, díky přirozené rovnováze.

Tolfetano

24. srpna 2008 v 12:14 Plemena koní

Původ a historie:

Jedná se o lokální italské plemeno pojmenované podle pohoří Tolfa.

Popis a charakteristika:

Výška se pohybuje mezi 148 a 158 cm, převládající barvy jsou černá, tmavě hnědá, ryzá a bílá.

Využití:

Jezdecký kůň.

Tokara pony

24. srpna 2008 v 12:13 Plemena koní

Původ a historie:

Do Japonska se pravděpodobně dostali první koně s lidem, který ve třetím století př. n. l. přišel ze Střední Asie a usadil se na Korejském poloostrově. Jeho mohyly obsahují haniwy, hliněné figurky zobrazující jak lidi, tak koně. V letech 1274 a 1281 se Chubilaj, Čingischánův vnuk, pokusil právě z Koreje o invazi do Japonska. Invazní loďstvo sice zničily bouře, ale mnozí koně mongolského původu se po ztroskotání zachránili na ostrovech a doplnili staré japonské stádo.
Japonci nikdy nebyli vynijakící jezdci, ačkoliv Jošifuru Akijama, ve Francii vychovaný jezdecký důstojník, dosáhl skvělého vítězství nad kozáky v rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Jiný japonský jezdec, kapitán Niši, získal na Olympijských hrách v roce 1932 zlatou medaili ve skokové soutěži. I v japonské historii měli koně důležitou úlohu.
Ve starověkém Japonsku byli válečníci na koních součástí aristokracie. Ve středověku museli civilní úředníci i důstojníci ovládat jízdu na koni i zbraně. Japonci měli dokonce obdobu evropské rytířské ideje, symbol "trojice - kůň, válečník a květina". Kenrick ve svých Japonských koních (1964) poznamenal, že k základnímu vzdělání samuraje patřilo "jezdecké umění a lukostřelba, šermířské umění a džiu-džitsu", dohromady bujatsu, neboli vojenská umění.
Cestující civilní hodnostáři jezdili na vycpaných dřevěných sedlech podobných soumarským, pokrytých látkami. Takovýto "jezdec" seděl se zkříženýma nohama nebo jeho nohy visely po obou stranách koňského krku. Civilisté jen zřídka ovládali koně uzdou, to bylo vyhrazeno válečníkům, jejich koně vodil pěší sluha. Japonci také znali jezdecké sporty, založené na středoasijských a čínských hrách a po staletí se v japonských cirkusech hlavně předváděla krasojízda na koni.
Na konci 19. století se do Japonska dováželi větší a rychlejší koně a popularitu získalo evropské ježdění. Dnes jezdí mnozí Japonci na plnokrevných koních a zcela přijali evropský styl. Ovšem starobylý sport jabusame, při němž samurajové v trysku střílejí šípy do terče, dosud v rámci šintoistických rituálů přetrvává.
Před rokem 1930 se koně hojmě používali v zemědělství, v dopravě a jako soumaři. Vojenské jezdectvo používalo křížence domorodých koní s dovezenými. Dnes už na farmách pracuje jen málo koní, a to ještě jen v horských oblastech. Na Hokkaidu slouží k tahu saní a až do nynějška je zaměstnávali také v malých uhelných dolech.
Starověcí Japonci, napodubujíce Číňany, obětovali koně k uctění svých bohů. Podle Kenricka (1964) "na venkově bylo od nepaměti zvykem pozorovat koňské hlavy zavěšené nad vchodem do statku. Kůň patřil bohu zemědělství a jeho hlava působila jako kouzlo".
Moderní stádo poníků tohoto plemene nyní žije na mysu Toi. Poprvé v historii se objevili roku 1697, kdy rodina Takanabe vzala divoká zvířata pod svou ochranu na vhodné pastviny a vytvořila hřebčinec. Systém byl založen na tom, že koním byla dána úplná svoboda. Jednou za rok se koně sehnali z pastvin na revizi a zdravotní kontrolu (očkování...). Někteří koně byli vybráni pro výcvik, horší hřebci vykastrováni a opět vpuštěni ke stádu. Stejný systém funguje dodnes. Chov těchto koníků je nyní národní památkou a stádo se stalo předmětem zájmu turistů.
Dnes žije 116 koní plemene Tokara v přírodních rezervacích. Kdysi byl chov velmi početný, ovšem číla se drasticky snížila během druhé světové války a plemeno bylo uchováno jen s velkým úsilím. Nyní jsou poníci v důsledku dobré péče mnohem větší než dříve (kdysi měřili 115 cm v kohoutku). Koně se chovají na především na ostrově Tokara, kde žijí zcela volně a jen jednou do roka se shánějí ke kontrolám a prohlídkám. Chov je národní kulturní památkou.

Popis a charakteristika:

Tokara pony, stejně jako ostatní japonská plemena, není ani početný, ani významný. Měří v kohoutku kolem 121 cm. Hlava je nevýrazná, relativně velká a prozrazuje mongolský základ japonských plemen. Přední část těla je těžká a s přihlédnutím k těžké hlavě nevyvážená, ale nohy jsou stavěné dobře. Jsou lehké a štíhlé s jemnými rousy. Kopyta mají překvapivě pěkný tvar. Pony má nízký a plochý kohoutek na strmé pleci a krátký krk.

Využití:

Tokara se užívá k jízdě a lehkému tahu. Dříve sloužil na farmách a k transportu těžkých věcí.

Timorský pony

24. srpna 2008 v 12:12 Plemena koní

Úvodem...

Indonésii tvoří řetěz asi tří stovek ostrovů, z nichž největší je Sumatra. Na většině těchto ostrovů žijí malí primitivní koně jako sumba a jemu blízce příbuzný sumbava, ale jsou zde také koně zušlechtění arabskou krví, kterou v 17. století zajistili dovozem holandští osadníci. Všichni indonéští koně byli původně na ostrovy dovezeni a není pochyb, že většina z nich je odvozena od mongolských koní. Ti se totiž šířili na východ a na jih z hornatých oblastní Indie a sousedního Tibetu a odtud pak přes Thajsko nebo Čínu na ostrovy. Vliv primitivních koní je nejvíce patrný na koních ze Sumby a Sumbavy.

Vysvětlení názvu:

Malý timorský pony žije na ostrově, který od Austrálie odděluje jen poměrně úzké Timorské moře. Podle ostrovu Timor, na kterém je tento koník doma, dostal jméno.

Původ a historie:

Na Timoru, který byl v 16. století portugalskou kolonií, dokud se v 17. století nedostal pod vliv Holanďanů, měli koně vždy velký význam a počet koní připadající na jednoho obyvatele byl neobyčejně vysoký. V některých dobách dosahoval tento poměr jednoho koně na šest lidí, kdežto v Laosu to bylo 1:110 a v Malajsii dokonce 1:200.
Koně a pravděpodobně i třmeny na bosé palce se na Timor dostaly z Indie. Portugalci a po nich i Holanďané podporovali užívání koní jako somarů, k tahu i k jízdě. V roce 1943 napsal Stuart St Clair v článku "Timor, klíč k Indii" v časopise National Geographic, že ženy, muži i děti jezdí všude na koních. Ostatně místní "kovbojové" využívali těchto ponyů při práci s dobytkem a lasa používali stejně obratně jako honáci z Divokého západu.
Nehledě na zájmy holandských a portugalských obchodníků, velký počet timorských ponyů se pásl na rozlehlých savanách, kde nacházel dobrou pastvu. Pochopitelně, že tito ponyové byli malí a zřídka dosáhli kohoutkové výšku 122 cm.
Austrálie, jejíž severní pobřeží je obráceno přímo k Timoru, dovezla první timorské poníky v roce 1803. Později se timoři používali pro svou životnost, houževnatost a odolnost ke zlepšení mnoha australských stád.

Popis a charakteristika:

Ponyové z Timoru jsou skromní a všestranní. Jejich hlava není příliš ušlechtilá, má však živý výraz, krk je poměrně krátký. Hříva a ocas jsou bohaté a srst je jemná. Trup má zcela rovný hřbet a strmé plece. Ocas je vysoko nasazený. Výška nepřekračuje 122 cm. Barva je většinou hnědá, ryzá nebo černá.

Využití:

Timorský pony je samozřejmě zapojen do hospodářství ostrova, jehož osídlení koňmi je početné, ale to nevadí, protože rozlehlé savany zaručují bohatý růst rozmanitých tvrdých travin, které mohou stáda koní uživit.

Tibetský pony

24. srpna 2008 v 12:09 Plemena koní

Název plemene:

Tibetský pony nebo nanfan

Původ a historie:

Je to původní tibetské plemeno blízce příbuzné s mongolskými koňmi a postupně ovlivňované plemeny čínskými na jedné a středoasijskými na druhé straně. Nejbližší jsou mu horští koně ze severní Indie, Nepálu a Bhútánu, hlavně spiti a bhutia. K formování typu vydatně přispěly drsné klimatické podmínky Tibetu.

Popis a charakteristika:

Nanfan je nevysoký, ale statný poník, dosahující v průměru v kohoutku 125 cm. Hlava je poměrně velká, často s mírným klabonosem a silnými žuchvami, uši jsou krátké a velmi pohyblivé. Trup je robustní, záď velmi silná, ocas nízko nasazený. Poměrně krátký krk je silný a rovný, lopatka strmá, kohoutek nevýrazný. Krátké silné nohy jsou kostnaté s dobrými klouby, kopyta jsou dobře tvarovaná a velmi tvrdá, nepotřebují kování. Tvrdá, hustá srst má bohatou podsadu, hříva a ohon jsou drsnější, ale husté a dlouhé. Zbarvení není důležité, koně mohou mít různou barvu, poměrně hojní jsou bělouši (na rozdíl od mongolských koní, kde jsou bělouši vzácní). Mimořádně odolní tibetští koně žijí na pastvinách, ani v zimě nejsou ustájeni. Pokud nepracují, nebývají ani přikrmováni. Jsou neuvěřitelně skromní, otužilí a vytrvalí.

Využití:

Tibetští poníci velmi ochotně pracují i za velmi tvrdých podmínek. Slouží částečně k jízdě, ale hlavně jako soumaři. Jen v nižších polohách a v úrodných údolích pracují v zemědělství. Pracují většinou příležitostně, značnou část roku tráví na pastvinách. Na jaře se stěhují na náhorní planiny, na podzim sestupují do chráněných údolí. Klisny s hříbaty nepracují vůbec. Jejich mléko se využívá méně než v Mongolsku.

Terský kůň

24. srpna 2008 v 11:55 Plemena koní

Úvodem...

V bývalém SSSR je mnoho velkých oblastí porostlých hlubokými lesy či stepí a také vysoké, rozsáhlé hory s krutým podnebím, kde se život po celá léta nezměnil. Na počátku 20. let Sověti podporovali chov místních plemen koní, přizpůsobených drsnému prostředí a přitom vyhovujících místnímu hospodářství. Zlepšovali je přikřížením lepších koní i výběrovým chovem. Jako důležitý prostředek zkvalitnění byly ve výběrovém procesu používány výkonnostní zkoušky.

Původ a historie:

Terský kůň byl vyšlechtěn mezi lety 1921 a 1950 v Terském a Stavropolském hřebčíně na severním Kavkazu, když sovětské ministerstvo podporovalo obnovu populací koní a tvorbu nových plemen, která měla nahradit streleckého araba, prakticky vymizelého na počátku dvacátých let. Přežili jen dva hřebci, oba stříbrní bělouši, a několik málo klisen. Tito koně byli v roce 1925 posláni do Terska, kde vytvořili základní stádo pro šlechtění nového plemene. Původního streleckého araba již nešlo zachovat, neboť tito jedinci byli příliš blízce příbuzní. Proto byli do chovu zařazeni i tři čistokravní arabští hřebci a řada klisen, a to kříženek araba s donem, streleckého araba s kabardincem a několik málo kříženců maďarského Gidrana.
Strelečtí arabi byli vyšlechtěni křížením čistokrevkých arabů mimo jiné s vysoce kvalitními orlovskými koňmi a angloaraby (bylo použito i krve plnokrevníka, ačkoliv ta nebyla dominantním faktorem). Výsledkem byl kůň s výrazně arabským vzhledem, ale mohutnější stavbou těla než čistokrevný arab.
Terský chov byl neobyčejně úspěšný a plemeno zde vzniklé je patrně mnohem krásnější než jeho strelecký předek - a také mnohem výše ceněno. Dnes je většina terských koní na světě chována ve stavropolském hřebčinci. Stavropol leží na severním Kavkazu mezi Černým a Kaspickým mořem.

Popis a charakteristika:

Terský kůň zdědil celkový vzhled araba, ačkoliv je o něco vyšší, a jeho elegantní chody. Hřebci měří průměrně 152,5 cm a klisny 145,2 cm. Ve zbarvení převládají smíšení bělouši, nebo čistě bílí koně se stříbrným nádechem. Hlava je krásná, jemná a připomíná araba. Ve výrazu se zrcadlí inteligence a dobrý charakter terského koně. Oči jsou velké, uši středně velké a pohyblivé. Středně dlouhý krk je vysoko nasazený, plece dobře utvářené, tělo silné s hlubokým hrudníkem. Hřbet je krátký, široký, trup kompaktní a žebra dobře klenutá. Bedra jsou svalnatá. Nohy jsou čisté, jemné, s dobře prokreslenými šlachami, obvod holeně měří 19,4 cm. Kopyta jsou pěkně zaokrouhlená. Ohon je nesen vysoko jako u araba. Hříva a ohon jsou obyčejně řídké, ale žíně jsou velmi jemné.

Povaha:

Terští koně jsou inteligentní, příjemného temperamentu, mají dobrou povahu.

Využití:

Terští koně mají dobré předpoklady pro soutěže skokové, drezurní i pro cross-country, ale dovedou také svážet třeba úrodu z polí. Jsou to koně všestranně využitelní.

Tennesseeský mimochodník

22. srpna 2008 v 15:08 Plemena koní

Úvodem...

Propagační materiály nazývají toto plemeno "nejskvělejším koněm, pro vyjížďky, westernové soutěže, drezúry a parkury". Je prvním plemenem, které dostalo do svého názvu jméno některého z amerických států, a Američané jsou na ně právem pyšní.

Název plemene:

Tennessee Walking Horse

Původ a historie:

Tennesseeský mimochodník vznikl ve státě Tennessee v polovině 19. století, kdy první pionýři překročili Apalačské pohoří a usídlili se jako předsunutá stráž v Kentucky, Tennessee a Missouri. Časem se bohatší z prvních usedlíků pokusili vyšlechtit dobře vypadajícího koně, který by doplnil jejich životní styl a přitom sloužil i k praktickým účelům.
Osadníci chtěli vytvořit koně s velkou vytrvalostí a životností, schopného nosit svého majitele po dlouhé hodiny při dozoru na plantážích. Ačkoliv nepožadovali velkou rychlost, přece jen bylo třeba, aby byl schopen překonávat dlouhé vzdálenosti za poměrně krátkou dobu. Tito koně se nejdříve označovali jako jižanští plantážničtí mimochodníci nebo tennesseeští krokoví koně, důvěrněji jako walkeři nebo "Turn Row" (toč se v řádku). Tento poslední název vznikl proto, že se kůň musel velmi obratně pohybovat mezi řádky, aby nepoškodil mladé rostlinky.
Při pohledu do historie tohoto plemene najdeme předky společné pro mnoho severoamerických plemen - kanadské a narragansettské mimochodníky. Za války Severu proti Jihu se k nim "připletli" klusáci z Unie a mimochodníci z Konfederace, postupem času přibyla špetka krve plnokrevníků, morganů a amerických jezdeckých koní.
V roce 1886 se pak narodil hřebec Black Allan, který je dnes považován za zakladatele plemene. Black Allan z Allendorfu pocházel z linie diagonálních klusáků (ne mimochodníků) a jeho matka byla morganská klisna Maggie Marshall. Pro svůj zvláštní krok se neosvědčil jako klusák v zápřeži, ale právě tento krok spolehlivě přenášel na své potomky, kteří tak získali nejcennější vlastnost. V roce 1903, kdy byl prodán do Tennessee, se křížil s již existujícím tennesseeským mimochodníkem, a tak vzniklo kmenové stádo dnešního tennesseeského mimochodníka. Následovalo zušlechtění a zkvalitnění prostřednictvím hřebce saddlebreda jménem Giovanni. Tento kůň byl dovezen z Kentucky v roce 1914, chovali ho ve Wartrace v Tennessee, ve městě, které se proto považuje za rodiště plemene.
Pro farmáře z Tennessee byl Tennessee Walker doslova nenahraditelný. V 19. století nebyla výjimkou celá rodina usazená na hřbetě svého koně, kdy toto byl jediný způsob, jak dopravit dítě do školy. Zatímco všichni ostatní včetně hospodářských zvířat měli alespoň jeden den v týdnu oddych, kůň se ho dočkal málokdy. Od rána do večera byl před pluhem a po západu slunce se sedlalo - byl čas navštívit sousedy. V sobotu se zapřahalo do vozíku a jelo se do města na nákupy. Jakmile se na trhu sešlo několik farmářů, okamžitě začaly spory o nejrychlejšího koně, takže se vypřahalo a pořádaly se dostihy, v nichž za překážky sloužily nejen pytle mouky a cukru, ale i koně sami. V neděli pak stál Tennessee Walker před bryčkou a vezl rodinu do kostela. Pokud se konaly nějaké předem ohlášené závody, většinou to dopadlo tak, že kůň se vzal z pole, kde zrovna pracoval, přivázal se za vůz a šlapal na místo závodů. Ani počátek automobilismu výsadním postavením tohoto plemene v Tennessee příliš neotřásl. Díky stále rozbahněným cestám auta většinou nedojela příliš daleko a rychlý a lehce ovladatelný kůň byl v tomto terénu králem.
Asociace chovatelů tennesseeských mimochodníků se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a v roce 1947 plemeno oficiálně uznalo i americké ministerstvo zemědělství. Toto pozoruhodné plemeno vzbuzuje takové nadšení, že na každoroční přehlídce mimochodníků v Shelbyville v Tennessee se sejde daleko víc návštěvníků než na kterékoliv jiné přehlídce koní v Americe. V roce 1935 bylo registrováno 208 koní, v roce 1993 to bylo již přez 250 000.

Popis a charakteristika:

Tennesseeský mimochodník je kůň kostnatější než americký jezdecký kůň. Má hlubší hrudník a krátký hřbet. Hlava však není zvlášť výrazná. Walker ji také nese mnohem níže než saddlebred a pohybuje se s nápadnější, nižší akcí. V kohoutku měří od 152 do 163 cm. Převládá vrané zbarvení a všechny odstíny ryzáků, u nichž jsou často výrazné bílé odznaky. Nohy jsou čisté, postoje korektní. Kopyta se obyčejně nechávají delší a kovají se těžkými podkovami podporujícími vysokou akci. Zadní nohy jsou velmi mohutné a kůň je za jízdy podsazuje pod tělo, takže pohyb je dlouhý a vláčný. Pro speciální chody wealkera je velmi důležité okování. Kopyto ne nechá přerůst a potom se podkovává podkovami, které dodají akci vznos. I když kopyta vypadají nepřirozeně, walker málokdy trpí na šlachy. Ocas koně se nechává růst dlouhý a upravuje se řezem na spodní straně u kořene, aby ho kůň nesl vysoko.

Povaha:

Vynikajícím znakem tennesseeského mimochodníka je jeho temperament. Je klidný a spolehlivý, začátečník na něm může jezdit s absolutní důvěrou. Tyto vlastnosti spolu s pohodlím při pohybu z něj dělají oblíbeného rodinného koně. Tvrdí se o něm, že má vrozenou nejlepší povahu ze všech koní.

Využití:

Dnes je tennesseeský mimochodník především přehlídkový a rekreační kůň. Nadšeně je propagován Asociací chovatelů tennesseeských mimochodníků, která se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a uplatňuje heslo: "Svezeš se dnes a zítra bez něj nebudeš moci být".

Tavdinský kůň

22. srpna 2008 v 14:54 Plemena koní

Původ a historie:

Na východ od pohoří Ural v Tjumenském kraji s bohatými lesními porosty a bažinami se formoval další z představitelů lesních koní. Zdejší drsné podnebí podstatnou měrou ovlivnilo tohoto konstitučně velmi tvrdého koně.

Popis a charakteristika:

"Tavdinka" znamenitě odolává krutým mrazům a sněhovým vánicím a přitom je schopna zdárně zdolávat nástrahy rozmoklých cest v močálovém terénu. Klisny tohoto plemene vynikají plodností, mléčností a následným dobrým odchovem hříbat. Uskutečnily se pokusy o jeho zmohutnění orlovským klusákem nebo dokonce ardenskými hřebci. Výsledek je bohužel na úkor jeho výtečné odolnosti a skromnosti. Výška tavdinského koně se pohybuje v rozmezí 137 - 145 cm, z barev převládají plaváci s úhořím pruhem a příčným kroužkováním karpálních a hlezenních kloubů, ostatní barvy jsou méně obvyklé. Hustá dlouhá srst, bohaté žíně v hřívě a ocasu včetně zimních "licousů" na žuchvách jsou výbornou ochranou proti nepohodě.

Využití:

Vynikající všestranný, odolný a nenáročný kůň.

Tarpan

22. srpna 2008 v 14:53 Plemena koní

Úvodem...

Člověk během svého pobytu na planetě Zemi již stihnul napáchat škody, které nelze žádným způsobem omluvit. Vyhubil nezpočet druhů a mnohé další jsou díky jeho nešetrným zásahům do přírody na seznamu ohrožených. Mezi zvířata, která "zásluhou" člověka již nikdy nespatříme v jejich původní formě, jsou tarpani, divocí koně evropského kontinentu. Podíleli se na vzniku araba, anglického plnokrevníka, či hannoverského koně, ale i našemu kladrubákovi bezpochyby koluje v žilách krev tarpana...

Minulost koně minulosti:

Tarpan si jistě zaslouží, abychom si o něm vyprávěli...
Důvod, proč tarpan ovlivnil tolik dnešních plemen je ten, že se původně vyskytoval v poměrně hojné míře na velkých územích. Již římský spisovatel Plinius vzpomíná v 1. století n.l. na celá stáda koní na severu, kterými byli bezesporu tarpani lesní na levém břehu Dunaje. V 8. století se papežský legát Bonifác při svých cestách za obracením germánských kmenů na křesťanskou víru pozastavoval na tím, že se tam běžně pojídá koňské maso a oznámil tyto barbarské činy papeži Řehořovi III. Roku 1517 polyhistor z Polska M. Milchovita a roku 1574 biskup Krasinskij vyjmenovávají tarpana mezi divokými zvířaty Litvy. Lesní tarpani se v průběhu středověku stávali postupně vzácnějšími, a to díky rozpínavosti člověka. Posledním jejich útočištěm se stala Litva a severovýchodní oblasti Ruska, kde se pravděpodobně udrželi až do 2. poloviny 18. století. Usuzujeme tak podle poznámek J. von Brinckena, který v knize vydané roku 1826 píše: "Neuplynulo ještě 100 let, co divoký kůň obýval Bialowiežskou pustu, ještě před 40 roky se objevovali, i když zřídka, v severních částech Litvy. Vymizení tohoto čtvernožce v Litvě způsobili lidé, kteří mladé koně lovili a staré ubíjeli, poslední koně, které odchytili, dopravili do velkého zvěřince knížete Zamojského nedaleko města Zamošče. Zde se dlouho drželi pohromadě s ostatními divokými zvířaty. Protože však nepřinášeli žádný užitek, bylo asi před dvaceti lety rozkázáno je odchytit a rozdat sedlákům." Jmenovaný "zvěřinec" byl rozpuštěn na přelomu let 1812 - 1813.
Stepní tarpani byli na počátku novověku snad ještě hojnější než lesní. Ve zmínce od cestovatele G. Beauplona z poloviny 17. století se píše: "Po ukrajinských stepích chodí divocí koně ve stádech od 50 do 70 hlav; nezřídka nás nutí uchopit zbraně; zdálky je pokládáme za tatarské koně. Jejich maso je neobyčejně chutné, jemnější telecího, třebaže po mé chuti ne tak příjemné." Jméno "tarpan" se vžilo terpve v polovine 19. století, proto je staří autoři nazývali prostě "divocí koně".
Život tarpanů se nelišil do života asijských divokých koní Převalského. Také lov na tarpany nebyl jednoduchý a byl prováděn s důkladnou znalostí okolí a zvyků koní. Tarpani se lovili lasem, což vyžadovalo obratné domácí koně a nebojácné lovce. Tarpan se v 19. století lovil především pro zábavu, pro maso je lovili jen Kirgizové a pro kůži Tataři. Tarpani byli velice rychlí a navíc domácí koně byli zatěžkáni vahou jezdce, proto mnohdy lovci přesedali při nahánění stáda na předem připravené čersvé koně, jen tak měli šanci na úspěch. I malá hříbata tarpanů se při pronásledování držela statečně. Jednou se asi 14-denní hříbě drželo stáda utíkajícího před lovci celých 20 kilometrů, než se unavilo a bylo odchyceno. Chycení tarpani bývali uvazováni ke kůlům. Stávalo se však, že se kůň uškrtil, nebo se vzpínal a tahal za lano tak dlouho, že si způsobil smrtelná zranění na hlavě a krku. Proto byl tento způsob nahrazen vypouštěním koní do ohrad. Ulovená hříbata kojily domácí klisny. I když byla od malička ve styku s lidmi, nikdy neztratila svou plachost. Proto byli tarpani v podstatě nevyužitelní a mohli zastávat jen hrubší práce.
Takto postupně tarpanů ubývalo, že od poloviny 19. století exitují přesné zmínky o každém jedinci...

Popis tarpana:

Popsat tarpana není jednoduché, protože se dochovalo příliš málo důkazů o tom, jak vypadal. Z několika fotografií a neúplných kosterních zůstatků nelze přesně tarpana popsat.
Tarpani byli v kohoutku 130 - 135 cm vysocí, hlavu měli v obličejové části krátkou a nos přímý. Spodní čelist byla nízká, čelo ploché, uši krátké a špičaté. Poměrně vysoko nasazený krk byl přímý, úzký. Jemně stavěné tělo nesly suché končetiny s vysokým a úzkým kopytem. Na končetinách byly vždy vyvinuté kaštany. Krátká stojatá hříva netvořila na čele nápadnou kštici. Ocasní žíně sahaly po hleznový kloub, při kořeni ocasu byly krátké a řídké. Zbarvení bylo myšově šedé, okolí huby a spodek těla byly světlejší. Na hřbetě byl úhoří pruh a na končetinách "zebrování". Hříva a ocas byly černé. U známých tarpanů, kteří v některých znacích vybočovali z tohoto popisu (např. chersonský tarpan měl dlouhou hřívu), všal nelze pochybova o jejich divokém původu. I u posledních jedinců byla příměs domácí krve velmi malá.

Konik:

Poláci zpětným šlechtěním vytvořili "konika" z jedinců, kteří byli přimými potomky tarpanů žijících na území Polska. To však již v jiném příběhu...

Moje foto do soutěže

21. srpna 2008 v 19:58 | šíša |  Já - deník a všechno možné
Ahojik!
Tak sem dávám svoji fotku do soutěže, kterou vyhlásil Blog.cz
Tady↓

Sarah a Westlen-Co se to děje?!

15. srpna 2008 v 20:16 | šíša |  ♥Sarah a Westlen♥

Co se to děje?!

Kristen zůstávala u White Stara docela dlouho...
...až do noci.
Když ulehla, nemohla moc spát...
Ráno šla Kristen do stáje. Byla dost unavená, protože měla večer divoké sny. Neustále se jí vracela ta noční můra, že White Star umírá.
Ale u dveří se zastavila. Co ta tam dělá!?
V Kristen začala kypět zlost. Nejdřív jí otráví koně a teď tohle. Kristen přesně neví kdo jejího koně otrávil, totéž netuší ani Sarah.
Po chvíli...
Sarah Kristen normálně pozdravila. Kristen byla ještě pořád naštvaná, ale taky ji pozdravila.
Kristen chvíli za Sarah hleděla, ale potom pádila za White Starem.
White Star vypadal o trochu lépe než předtím. Najednou se otočila na Gordona a zamyslela se.
Dostala nápad. Krutý a přitom to Sarah oplatí!
Druhého dne šla Sarah zase trénovat. Už nemusí mít přitom po boku Ashley.
Jela krokem...
...a pak klusem.
Předtím už zkoušela cval s Ashley a teď ho musí zkusit sama...
Najednou se stala zvláštní věc...
Gordon se z ničehož nic vzepjal a...
Pokračování příště!!