Moji potkani ZDE
Ohodnotím blog ZDE
Vytvoř si originální fotku ZDE

Květen 2008

Švédský teplokrevník

24. května 2008 v 12:04 Plemena koní

Úvodem...

Švédsko je země původu nevšedních a vysoce úspěšných sportovních koní, výrazných jak vzhledem, tak výkonností. Jsou poněkud těžší než angličtí plnokrevníci a celkově odpovídají nejlepšímu typu anglického a irského huntera střední váhy. Švédsko má staré jezdecké tradice - zasloužilo se o uvedení jezdeckých disciplín mezi olympijské sporty.

Původ a historie:

Švédský teplokrevník je potomkem koní dovezených do země v 17. století pro vojenské jezdectvo. Choval se v hřebčíně ve Stromsholmu, který byl založen r. 1621 a ve Flyinge, královském hřebčíně, vybudovaném roku 1658 ve Skane v jihozápadním Švédsku, které tehdy bylo ještě součástí Dánska. Stromsholm krátký čas existoval jako hřebčinec, odkud byli hřebci posíláni do Flyinge nebo na připouštěcí stanoviště po celém Švédsku. První dovezení koně z Dánska, Anglie, Francie, Německa, Maďarska, Ruska, Španělska a Turecka byli neobyčejně rozdílných kvalit. Pochopitelně že výsledky tak složitého křížení nemohly být jednoznačné. Přesto však tito koně (hlavně dovezení španělé a frísové s orientálními předky) dávali aktivní, silné potomky, kteří se potom křížili s malými, neušlechtilými místními klisnami. V 19. a 20. století pak k rostoucímu vyhraňování typu přispívali arabové, plnokrevníci, hannoverští koně a nejvýznamněji trakéni. Díky tomu se začali odchovávat velcí, mohutní koně stabilního typu. Ve Flyinge pečlivě vybírali nejlepší představitele plnokrevníků, což se na evropské pevnině vždy nedělalo a vymstilo se časem na kvalitě potomků.
Mezi lety 1920 a 1930 proběhla významná etapa vývoje švédského teplokrevníka. Zapůsobily zde tři pozoruhodní hannoveráni: Schwabliso, Tribun a Hamlet a plnokrevník Hampelmann. Po roce 1945 měli rozhodující vliv na plemeno trakéni Heristal, Heinfried, Anno a Polarstern. Heristal, potomek velkého anglického dostihového koně Hyperiona, po sobě zanechal 15 hřebců a 44 klisen zapsaných v plemenné knize.

Popis a charakteristika:

Současný švédský teplokrevník je dobrým příkladem správně stavěného jezdeckého koně s lehkými, přímými chody. Je statný, zdravý, ovladatelný a všestranný.
Švédský teplokrevník je vysoký kolem 165 - 168 cm. Většinou je to ryzák nebo hnědák, vzácněji bělouš. Má ušlechtilou hlavu, krátké uši, široké čelo, klidné, inteligentní oči, dobře nasazený krk a po všech stránkách výbornou stavbu těla. Nohy jsou výborné a chody též. Záď je dobře osvalená a ocas pěkně nasazen. Středně dlouhá záď a celkový horní obrys charakterizují vynikajícího jezdeckého koně.

Povaha:

Švédský teplokrevník vyniká inteligencí a učenlivostí.

Využití:

Nejlepší švédští teplokrevníci jsou proslulí drezurní koně mezinárodní třídy, ale také skokoví a soutěžní koně. Osvědčují se rovněž v zápřahu a vyvážejí se do celé Evropy i USA.
Švédští drezurní koně si dobyli slávu na olympijských hrách, včetně Piaffa, držitele zlaté medaile v soutěži jednotlivců v Mnichově v roce 1972, v sedle se západoněmeckou jezdykní Liselott Linsenhoffovou. Piaffův otec Gaspan, který soutěžil za Švédsko, se účastnil olympijských her v Římě v roce 1960, kde švédský kůň Wald získal stříbrnou medaili v soutěži jednotlivců se švýcarským jezdcem Gustavem Fischerem. Jeho krajan Henn Chammartin v Tokiu v roce 1964 získal zlatou medaili v soutěži jednotlivců na dalším švédském koni Woermannovi. Švédského původu byl i Gauguin de Lully, držitel bronzové medaile jednotlivců v Soulu na olympijských hrách v roce 1988, kde soutěžil za Švýcarsko.

Švédský arden

24. května 2008 v 12:02 Plemena koní

Původ a historie:

Jeho předky byli ardeni belgického původu, dovezení do Švédska a zkřížení s domácím severošvédským koněm. Vliv ardena převládl, vzhled koní se příliš nezměnil.

Popis a charakteristika:

Mají jen kratší nohy a chudší rous. Příznivě byla ovlivněna výkonnost, odolnost a temperament. Je to těžký tažný kůň kompaktní, zavalité postavy s mohutným hrudníkem a silným krkem, který má výrazný tukový hřeben. Záď je svalnatá, nohy krátké a silné, ne vždy a oho bývají bohatší než u ardena, rous kratší, zřejmě kvůli vysokému sněhu. Nejčastěji jsou to vraníci nebo hnědáci, vzácněji ryzáci. Výška v kohoutku je 155 až 162 cm.

Využití a sport:

Původně pracoval v zemědělství, dnes přibližuje dřevo v nepřístupných oblastech švédských lesů.

Šlesvický kůň

24. května 2008 v 12:01 Plemena koní

Původ a historie:

Tento chladnokrevný kůň pochází z nejsevernější části Německa, Šlesvicko-Holštýnska, které sousedí s Dánskem a v různých obdobích bylo i jeho součástí. Proto nás nepřekvapí, že šlesvik nese stopy jutského koně, dánského těžkého plemene, s nímž je spřízněn. Šlesvik byl vyšlechtěn v druhé polovině devatenáctého století jako středně velký tažný kůň. Hřebcem-zakladatelem šlesvického koně je jutský hřebec Munkedal prostřednictvím svých inbredních potomků Pricse of Jylland a Hovdinga. Příliv lehčí krve, včetně yorkshirského kočárového koně a plnokrevníka, se uskutečnil na konci století, ale neměl na plemeno dlouhodobější vliv. Chovatelé se tímto chtěli pokusit zlepšit nepříliš odolné a poněkud hrubé původní šlesvické koně.
Šlechtění založené na linii Munkedala začalo od roku 1860. V roce 1888 byl schválen standard plemene a o tři roky později vznikl Svaz chovatelů šlesvických koní. První světovou válu šlesvik přežil, když byl co do počtu i kvality poněkud oslaben. Jeho rodiště bylo tehdy pod nadvládou Dánska. K udržení rázu plemene se chov pravidelně osvěžoval krví jutských koní, a to až do roku 1938. Potom se již uplatňoval přísný výběr, jehož cílem bylo odstranění exteriérových nedostatků, jako byla plochá žebra, příliš dlouhý trup a měkká, plochá kopyta. Po druhé světové válce se k urychlení tohoto procesu použili bretaňští hřebci a buloňští koně, kteří měli největší vliv. Po druhé světové válce stav šlesvického koně prudce poklesl, protože jeho práci převzaly stroje.

Popis a charakteristika:

Šlesvický kůň je podsaditý a kompaktní chladnokrevník. Jeho výška se pohybuje od 157 do 163 cm a váha kolem 800 kg. Z barev převládají ryzáci se světlou hřívou barvy lnu - toto zbarvení je velmi atraktivní. Občas se vyskytují hnědáci, nebo bělouši. Hlava je velká, nepříliš ušlechtilá, oči mírné a dobrácké. Žuchvy nejsou již tolik masité, jako byly u původních šlesvických koní. Krátký krk má tukový hřeben. Plece jsou silné, tělo poněkud delší, ale hrudník hluboký a silný. Záď je krátká a kulatá, dobře osvalená. Nohy s rousy jsou kratší, silné.

Povaha:

Šlesvický kůň má velmi mírnou povahu, je dobře ovladatelný a lehce se cvičí.

Využití:

Za první světové války se šlesvik používal jako tažný kůň v městské dopravě, kde tahal tramvajea omnibusy,zemědělství a lesnictví. Po druhé světové válce jeho práci převzala moderní technika, a proto se stav tohoto koně rapidně snížil. V posledních letech se chov zbývajících šlesviků přenesl do Jutska za účelem zvětšení rámce.

Syrský kůň

24. května 2008 v 12:00 Plemena koní

Původ a historie:

Původem se Sýrie je syrský kůň, starodávné plemeno, které je úzce spojeno s arabským koněm. Někteří odborníci se dokonce domnívají, že se jedná o arabského koně, který pouze nese jméno podle své domoviny.

Popis a charakteristika:

Syrský kůň je menší, ale vyniká obrovskou sílou a vytrvalostí, naprosto neadekvátní ke svému vzrůstu. Má všechny vlastnosti arabského koně a je extrémně tvrdý, houževnatý a skromný. Je skvělě přizpůsobený životu v pouštím klimatu a dokáže se vyrovnat s extrémními horky a dokonce i zimou, stejně tak jako se skromnou potravou.
V podstatě je jejich exteriér totožný a arabem, jsou jen o něco vyšší a robustnějšího rámce a někdy jsou možná i méně atraktivní. Mají stejnou povahu. Většinou jsou to bělouši, gošáci, někdy kaštanoví hnědáci. Výška se pohybuje kolem 157 cm.

Sumba & Sumbava

24. května 2008 v 11:59 Plemena koní

Úvodem...

Indonésii tvoří řetěz asi tří stovek ostrovů, z nichž největší je Sumatra. Na většině těchto ostrovů žijí malí primitivní koně jako sumba a jemu blízce příbuzný sumbava, ale jsou zde také koně zušlechtění arabskou krví, kterou v 17. století zajistili dovozem holandští osadníci. Všichni indonéští koně byli původně na ostrovy dovezeni a není pochyb, že většina z nich je odvozena od mongolských koní. Ti se totiž šířili na východ a na jich z hornatých oblastní Indie a sousedního Tibetu a odtud pak přes Thajsko nebo Čínu na ostrovy. Vliv primitivních koní je nejvíce patrný na koních ze Sumby a Sumbavy.

Vysvětlení názvu:

Koně sumba a sumbava jsou skoro k nerozeznání, ale pocházejí ze dvou různých ostrovů, jejichž jména nesou. Vyskytují se však ve značné části Indonésie, hlavně na Sumatře.

Původ a historie:

Nelze přesně zjistit, kdy a jakým způsobem se první ponyové dostali do Indonésie. První vlna mohla přijít buď z Indie nebo Číny. Později dovezli mnoho koní Holanďané a Portugalci.

Popis a charakteristika:

Koně jsou malí, kolem 127 cm vysocí a mají velmi primitivní vzhled. Hlava je v poměru k tělu nápadně velká, profil bývá rovný nebo vyklenutý a všestranně se projevují vztahy k mongolskému koni a k jeho předkům. Tato příbuznost se projevuje i plavým zbarvením. Zpravidla světlou barvu srsti doplňuje tmavý úhoří pruh a černé nohy, hříva a ohon, někdy i černé zebrování na nohou. Tito koně se také značně podobají čínským plemenům, s nimiž mají společné předky, ale celá jejich tělesná stavba je lepší a ostrovní koníci jsou mnohem hbitější a obratnější. Krk ponyho je krátký, hřbet silný.
Koně jsou výjimečně skromní, což ostatně musí být v zemi, kde je pastva velmi chudá a obsah výživných složek, přispívajících k vývoji těla, je minimální.

Popis a charakteristika:

Neobyčejné u těchto koní, tak blízkých divokým předkům je, že sice mohou být ohniví a dokonce agresivní, jsou však pracovně spolehliví.

Využití:

Na koních jezdí dospělí muži, většinou bez sedla a řídí je pomocí uždění, které je prakticky totožné s tím, které před 4000 lety ve Střední Asii používali při domestikaci koní např. skytské kmeny a podobají se bosalu nebo hackamore, které se dnes užívají v Kalifornii, Mexiku a Jižní Americe.
Sumba a sumbava slouží jako soumaři a nosí břemena mnohem větší, než odpovídá jejich velikosti. Jsou pozoruhodní také svou rychlostí a obratností při místních sportech při kterých dvě strany jedou proti sobě a vrhají svá kopí. Hra končí, když jedné straně nezbývá žádný jezdec nezasažený zbraní protivníka.
Nejcennější koně sumba se cvičí pro tanec. Tito koníci se pečlivě vybírají podle ušlechtilosti a lehkosti pohybu a také podle vrozené obratnosti. Se zvonečky upevněnými na kolenou tančí v rytmu bubnů a jejich majitel řídí jejich pohyb a udává takt, přičemž drží koně na dlouhé volné oprati. Na tančícím koníkovi jede obyčejně malý hoch, sedící velmi pružně. Tradice tančících koní je velmi stará a zajímavá, protože se objevuje i v některých odlehlých částech Střední Asie. Podobné výkony je možné vidět i v Indii na poloostrově Kathiwár a na koňských trzích v Rádžastánu.

Suffolský kůň

24. května 2008 v 11:55 Plemena koní

Úvodem...

Suffolský kůň je příjemný a nezaměnintelný kůň. "Tvář s výrazem anděla, trup jako boubelatý pivní soudek, záď podobná zadečku selského děvčete" - tak popisovali farmáři z východní Anglie suffolské chladnokrevníky. Lidé s poněkud drsným humorem, poctivou tváří a pevnou vazbou k rodné hroudě. Jsou vážní, uctiví a jejich kořeny, které se poutají k domovu, nelze vyvrátit. Své zvyky a tradice si předávají po staletí a ani postupující čas je příliš nezměnil. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se podařilo do dnešních dnů zachovat čistrokrevný chov suffoských koní, nejstarších britských chladnokrevníků a podle některých znalců i nejstarších tažných koní na světě...

Název plemene:

Suffolk Punch

Vysvětlení názvu:

Většina angličanů zná suffolského koně pod označením Suffolk Punch (čti panč). Název "Suffolk" dostal kůň podle hrabství Suffolk. Slovo punch má řadu významů, od známého nápoje až po zavalitého krátkonohého ponyho. Podle jedné teorie se pojmenování "punch" týká popisu těla zvířete, které se podobá baculaté číši na punč. Další teorie praví, že slovo punch používali prostí venkované k označení krátkonohého, boubelatého pomocníka. Zní to logicky, protože dávný suffolk byl mnohem menší než dnešní.

Původ a historie:

První historická zmínka o zavalitých krátkonohých koních suffolského typu pochází z roku 1506, ale většina chovatelů a odborníků je přesvědčena, že základy chovu těchto pracovitých, dobromyslných obrů položili již Vikingové při invazi na britské ostrovy mezi 8. až 10. stoletím. Hrabství Suffolk, podle kterého jsou koně pojmenováni, je nejvýchodnější částí britské pevniny a jeho hranice tvoří Severní moře. Je proto docela dobře možné, že sem severští válečníci přivezli koně na svých dlouhých štíhlých lodích.
Skutečný původ suffolka je troch záhadný, je však doloženo, že v průběhu 16. a 17. století byli těžcí flanderští hřebci z evropské pevniny kříženi s místními klisnami. Jejich krev vedla ke zvýšení živé hmotnosti a síly potomků, pro kterou jsou suffolští koně tolik ceněni.
Zatímco historie napovídá o tom, jak krevní linie suffolků přetrvala vládu mnoha panovníků, plemenná kniha vznikla až roku 1877. Herman Biddell, farmář a sekretář Suffolk Breed Society, sestavil přehled všech hřebců, kteří působili v plemenitbě od tohoto data. Byla to nesmírně náročná a odpovědná práce, ale po tříletém intenzivním bádání bylo zaznamenáno všech 1236 plemeníků, kteří v chovu působili během minulých 120 let. Díky Beddellově úsilí je možné u každého čistokrevného suffolka dojít až k jednomu zakládajícímu hřebci narozenému roku 1768. Jeho majitelem byl Thomas Crisp z Uffordu a pokud původ některého koně nesahá až k tomuto "Crisp´s horse of Ufford", nemůže být zaregistrován. Tento hřebec působil v oblasti kolem Woodbridge, Saxmundhamu a Framlinghamu, kde je středisko chovu suffolka dodnes. Popisuje se jako krátkonohý ryzák s mohutným tělem, v kohoutku měřící 157 cm a s hlavou poněkud ušlechtilejší, než měli jeho mnozí současníci. Crisp ho doporučoval jako "schopného dávat dobré koně pro kočáry nebo na silnice".

Popis a charakteristika:

Současný suffolk dosahuje kohoutkové výšky 165 až 170 cm. Na první pohled je nápadný hlubokým, válcovitým trupem, oblou, dobře osvalenou zádí a milým výrazem. Široký, dobře nasazený krk nese hlavu s širším čelem, krátkýma ušima, které jsou odrazem suffolkovy příjemné povahy a spolehlivosti. Známkou velké tažné síly je nízká plec a dobře utvářená záď, nohy jsou krátké a spěnka není krytá rousy, což je výhodné v těžkých jílovitých půdách východní Anglie. Nohy koně jsou postaveny tak, že došlapují do brázd vzdálených 23 cm, což odpovídá vzdálenosti mezí řádky cukrovky. Kopyta suffolků jsou nejmenší ze všech chladnokrevných koní.
Ušlechtilou a jemnou povahu suffolků je možné nejlépe vidět na show, kdy stojí vyrovnáni v řadě před porotou, jeden jako druhý. Vypadají stejně jako před sto lety, jenom jsou o trošku hezčí. Na zbarvení a celkové utváření těla se klade velký důraz. Podle tradice smějí být zapsáni do chovu pouze ryzáci. Suffolk Horse Society povoluje sedm barevných odstínů od světlého "moučného" zbarvení, přes zlatou, citrónovou až po téměř hnědou. Nejčastější bývají červení ryzáci.
Zaplést hřívy a dlouhý ocas na takovou show není vůbec jednoduché. Je to umění, které se předává z generace na generaci a je velmi přísně posuzováno odborníky na slovo vzatými. Hříva i ocas se proplétají barevnými stužkami a ozdobami - barvy si volí každý majitel podle svého vkusu a uvážení. Podle způsobu zaplétání poznají rozhodčí dokonce i to, kdo je majitelem koně. Rukopis chovatele se vždy pozná a každý z tvůrců je přesvědčen, že právě jeho výtvor je ten nejlepší.

Využití:

I když se pohled na koně táhnoucí pluh zdá idylický, šlo ve skutečnosti o velmi těžkou práci. Těžký železný pluh musel být veden v přesné, rovné čáře a koně ho museli táhnout naprosto rovnoměrně. V těžké půdě pár tažných koní pracoval jednoradličním pluhem osm až devět hodin denně a zoral přibližně akr půdy. Pracovní den suffolského koně vypadal před sto lety následovně: kůň byl nakrmen velmi časně zrána, mezi 5:30 a 6:30 hod. Dostal pak dost času na to, aby v klidu strávil. Když orba začala v sedm hodin, kolem osmé si kůň mohl odpočinout a jeho hospodář snídal. Potom se již oralo bez přestání, kromě krátké polední přestávky, až do šestnácté hodiny. Skromný suffolk již nepotřeboval žádné krmení během pracovního dne a navíc měl menší spotřebu krmniva než jiní tažní koně. Dnes jsou koně chováni v prostorných volných stájích, v minulosti však pobývali suffolští koně celoročně na pastvinách a před nepřízní počasí je chránil přístřešek. Někteří chovatelé stáj ani neměli.
Na trzích, kde se suffolští koně prodávají, se dělá zvláštní zkouška. Kůň se zapřáhne do těžkého poraženého stromu a podle toho, jak ve své snaze "jde do kolen", je hodnocena jeho výkonnost.
Obliba suffolků se nešířila pouze v Anglii a okolních zemích. Několikrát byly vyslány teké exporty těchto koní do Spojených států amerických, především do Iowy a Nebrasky. Po válce s přibývajícími roky však počet koní v zemědělství stále klesal a zvířata nahrazovaly stroje. Prázndé stáje sloužily jako skladiště a jenom někteří farmáři si drželi jednoho nebo dva vysloužilé suffolky na dožití nebo klisny pro komerční chov. I přesto se populace suffolků rozrůstala tak pomalu, že byla odsouzena k zániku.
Teprve 70. a 80. léta minulého století dala díky zájmu amerických kupců nový podnět britským chovatelům k produkci kvalitních exportních zvířat. V téže době se podařilo vzkřísit zájem o suffolské koně nejen v Suffolku, ale i v okolních hrabstvích. Znovu se pracovití, přátelští cvalíci vrátili na některé farmy a kromě toho pomáhají i při stahování dřeva a čištění národního parku National Forest. V USA, kde je jich nyní přes 600, se využívají především k dopravě krmiva na pastviny pro skot.
Jeden z největších suffolských hřebčínů nalezl opravdu pozoruhodný domov. Je jím Hollesley Bay Colony, jedna z přímořských věznic Jejího Veličenstva. Farma má k dispozici 2000 akrů půdy a je zaměřena na chov a výcvik suffolských koní. Ve věznici pobývají trestanci staří 21 let a více a práce s koňmi je součástí jejich nápravné výchovy. Pro mnoho z nich znamená tato činnost první setkání s koňmi v životě, ale zájemců je stále dost. "Práce s koňmi pomáhá budovat charakter" tvrdí jeden z dozorců, Alan Douglass. Třicítka koní ustájených v Hollesley zde však není pouze z terapeutických důvodů, musí si na sebe vydělat prací v zemědělství. Políčka se zeleninou a dalšími plodinami pro potřeby věznice jsou sice většinou obdělávány traktory, ale šest valachů se využívá k řadě dílčích úkonů, jako je například místní doprava, odvoz a úklid odpadků apod. Ročně se v Hollosley narodí kolem deseti hříbat, která jsou buď prodána, nebo vytrénována pro potřeby dalších britských věznic. Dobrovolníci z Hollesley se nestarají pouze o krmení a čištění koní a úklid stájí. Naučí se také pečovat o narozená hříbata, někteří se zaměřují na výcvik mladých koní a jiní na práci ve voze. Mnoho provinilců před příchodem do věznice ničeho nedosáhlo a po ničem netoužilo, ale zde si zamilují péči o hřebce nebo jízdu s vozem a mnozí z nich po propuštění hledají stálé zaměstnání u tažných koní. A to je dobrý začátek pro nový život.

Zajímavost:

Schopnost suffolka přežít s daleko menším přídělem potravy než ostatní tažní koně je dokumentována zkušenostmi jednoho farmáře, který na počátku minulého století srovnával požadavky na potravu dvou tuctů křížených zemědělsých koní, které po několik let používal na jedné farmě, a pětadcaceti suffolků, které používal po stejné období na jiné farmě. Zatímco všichni koně spotřebovali stejné množství objemového krmiva - sena, řepy a řezanky - kříženci potřebovali každý 34 kg zrna za týden a o nějakých 6,6 až 9,5 kg více v dospělém věku, suffolkům, i těm starším, stačilo k udržení dobré kondice jen 22,7 kg za týden.

Starokladrubský kůň

24. května 2008 v 11:49 Plemena koní

Původ a historie:

Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu. Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i isabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladetele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Rudolfovi kočároví koně byli součástí dvorní ceremonie Habsburků, které dodávali díky svému ušlechtilému vzhledu na jedinečnosti. Brzy se starokladrubský bělouš stal symbolem aristokracie, zatímco vraníci byli využíváni zásadně králem. Po pádu habsburské monarchie v roce 1918 ztratil chov svůj hlavní význam a o tyto úžasné koně dlouho nikdo nejevil zájem. Byli používáni pouze zemědělci, kteří si cenili především jejich vyrovnané povahy. Jako zázrakem starokladrubští koně přežili i komunistickou éru. V 80. letech se začali rozšiřovat do zemského chovu a to převážně nákupem koní z hřebčína Kladruby nad Labem a přidruženého hřebčína Slatiňany. V roce 1992 započaly cílené snahy o znovuoživení chovu za použití tradičních metod i moderního know-how. Dnes se na celém světě nachází 900 až 1000 starokladrubských koní (bílých i černých), z nichž je vedeno v plemenné knize 56 hřebců a 310 klisen. Na základě šetření speciální Genetické komise složené z expertů univerzit z Kentucky (USA) a Humboldt - Berlín (Německo) bylo zjištěno, že chov není geneticky ohrožen a následně byl přijat pod ochranu FAO, odborné organizace k OSN.

Popis a charakteristika:

Kladrubák patří k nějtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější. V kohoutku měří 175 - 180 cm, hruď má v obvodu asi 205 cm, holeň 22 - 23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je odolný, dlouhověký, plodný, s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje do stáří.

Využití:

Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně pracuje v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň. V roce 1993 projevila o 6 běloušů zájem dánská královna Margareta II. a starokladrubský kůň je tak po 75 letech znovu používán jako kočárový kůň v královském spřežení. Roku 1995 byl hřebčín i s plemenem prohlášen za národní kulturní památku...

Kadrubský vraník:

Vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil v roce 1799, Napoleone v roce 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u Prahy. Po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a mají ještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé odznaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou všestranní, vhodní i pod sedlo.

Sorria

24. května 2008 v 11:48 Plemena koní

Úvodem...

Sorria je považován za původní plemeno Iberského poloostrova. Je pravděpodobné, že před tisíciletími byli jejich předkové prvními zdomácnělými koňmi na evropském kontinentě. Sorria (a jeho blízký příbuzný garrano) přispěl k vývoji španělského koně, který měl největší vliv na vývoj evropských i amerických plemen koní od 16. století až téměř do dnešních dnů. V tom spočívá nějvětší význam těchto starobylých koníků. Sorria byl samozřejmě také ovlivněn lidskou činností...

Vysvětlení názvu:

Téměř až v současnosti se domovem těchto koníků stalo malé území mezi říčkami Sor a Raia. Obě pramení ve Španělsku a na území Portugalska se spojují v řeku Sorria, podle níž dostal koník jméno.

Původ a historie:

Sorria zřejmě pochází z primitivních koní reprezentovaných tarpanem, ale s určitými náznaky příbuznosti s asijským divokým koněm kertagem. V době, kdy došlo k jejich domestikaci, byli tito koně zřejmě rozšířeni po celé oblasti. Jejich stáda se pravděpodobně soustřeďovala v krajích s dostatkem vody, pastvy a s nejpříhodnějšími klimatickými podmínkami. Rozdíly ve velikosti a typu vznikly jednak vlivem přírodních podmínek a jednak místní převahou významnějších kmenů.
Tyto primitivní iberské poníky snad ovlivnili i koně ze severní Afriky, protože při poklesu mořské hladiny během doby ledové mohl vzniknout mezi Evropou a Afrikou pevninský most. Otázkou zůstává, zda v té době existovali v Africe praví koně. Tito původní koníčci představují genetickou základnu iberských plemen koní - andaluský kůň, lusitano a Alter-real.
Historie Iberského poloostrova zahrnuje nepřetržitý řetěz vpádů a okupací. Kartagiňané, Vandalové a Vizigóni spolu se svými koňmi se drali do země a leckdy i skrze ni dál, a tak se oblast stala mimořádně významnou pro vývoj koňských plemen. Vandalové, kteří v 5. století n.l. měli království v Andalusii, se pustili na výboje do Afriky. Dědictví po nich se ujali Vizigótové, kdysi dobyvatelé Říma, pak jeho spojenci - v 8. století podlehli Maurům, příchozím z Alžíru, Tunisu a Maroka, vyznavačům islámu. Mauři měli rozhodný vliv na osídlení Španělska, a to nejen lidské, ale i koňské. Vpadli v letech 711 a 712 s 25 000 muži a jejich koňmi, převážně berbery, ze severní Afriky do Španělska a jejich vláda tu skončila teprve roku 1212, kdy byli v bitvě u Las Navas de Tolosa poraženi spojenými silami Aragonu, Kastilie, Navarry a Portugalska. Granada, poslední výspa maurské moci, padla až roku 1492. Dodnes se však nesmazatelné stopy kultury maurské říše uchovaly v umění, architektuře, lidu i koních Iberského poloostrova. Stejně jako berbeři se dostali do Španělska i arabští koně čistě pouštního původu. Například Córdobský chalífa choval 2 000 arabských koní ve stájích u řeky Quadalquiviru. Převládající vliv na vývoj iberských koní však neustále mělo probíhající křížení mezi místními plemeny a berbery ze Severní Afriky.

Popis a charakteristika:

Je to právě malý pony sorria, který představuje spojovací článek mezi původním předhistorickým stádem a současnými iberskými plemeny. Ačkoliv sorria byl lidskou rukou značně pozměněn, přece si zachoval mnohé rysy zděděné po dávných předcích. Mnozí z těchto poníků se neobyčejně podobají tarpanovi jak zbarvením, tak i kvalitou srsti. Před pouhými 50 lety byla tato podobnost ještě výraznější. Lopatka byla strmá, hřbet rovný, ohon nízko nasazený na srázné zádi a hlava velká s mírným klabonosem.
Současný sorria je daleko atraktivnější a s výškou 120 - 130 cm je to skutečná miniatura iberského koně, ať už andalusana, nebo lusitana. Stejně jako jeho předkové, i tento koník je neobyčejně odolný vůči horku i chladu a vydrží i při chudičké pastvě na špatných půdách nebo při minimálních dávkách krmení. Může mít nápadné zbarvení typu "jelení šedi", ale typičtější je primitivní plavé zbarvení s tmavou hřívou, nebo špinavě žluté se světlou. Často se u tohoto plemene objevuje tmavý ohon, hříva a nohy, úhoří pruh na hřbetě i zebrování na nohách. Dlouhé uši vysoko posazené na hlavě (jak tomu bývá u primitivních plemen), mají černé špičky. Silný krk je svým utvářením nezaměnitelně španělský. Záď je srázná, ohon nízko nasazen. Krátné nohy nesou hluboký a kompaktní trup.

Využití:

Po staletí byl sorria využíván k výkonu lehčích zemědělských prací. Mechanizace vedla málem ke zkáze plemene, zachránili je pouze Dr. Ruy d´Andrade a jeho syn Fernando. Chovají malé stádo těchto koní v přirozeném životním prostředí a tím podnítili ochranu a další péči o toto originální plemeno.

Slezský norik

24. května 2008 v 11:45 Plemena koní

Původ a historie:

Norici jsou považováni za nejčistšího potomka původního divokého koně západního. Jméno Norik získali od římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. V ČR se rozšířili především na severní Moravě a Slezsku, kde se utvářeli ve specifických přírodních podmínkách cca 120 let na bázi importů originálních norických hřebců rakouské a bavorské provincie. Bylo realizováno převodné křížení na chladnokrevné klisny domácí provenience a cílevědomou plemenitbou a selekcí vznikla postupně populace chladnokrevných koní adaptovaných na místní podmínky, splňující parametry samostatného plemene. Mezi zakladatele takzvaných původních linií slezských noriků patřili: 41 Norbert (nar.1907), 419 Bravo (nar. 1914), 412 Albin Theseus (nar.1920), 324 Dietrich (nar. 1921), Brigant (nar. 1937), 621 Nero Vulkan (nar. 1939), 2526 Höllriegel (nar. 1939), Michl Vulkan VI (nar. 1943), 517 Georg Vulkan VII (nar. 1943) z Rakouska a 12 Pfeilring (nar. 1920), 341, Atlas (nar. 1925), 2568 Klosterjager (nar. 1937), 2262 Gothenscherz (nar. 1940) z Bavorska. V období 1900-1920 působilo ve Slezsku cca 85 norických hřebců. Chovatelé tak získali mohutné, konstitučně tvrdé koně, kteří se uplatnili ve všech hospodářských činnostech. Do roku 1970 byli slezští norici uznáváni jako samostatné plemeno. V období 1970-1990 byli spolu s českomoravským belgickým koněm vedeni jako chladnokrevný kůň. Po roce 1990 doznal chov chladnokrevných koní významných změn. Podle právních norem byli na základě genových analýz chladnokrevníci rozděleni do tří populací (českomoravský belgický kůň - ČMB, norik - N a slezský norik - SN) a pro všechna tato plemena byly vypracovány Řády plemenných knih. Od roku 1996 byla nejkvalitnější část populace koní slezského norika zařazena do genetických zdrojů. Významnou měrou ovlivňoval chov slezského norika šlechtitelský chov v Klokočově (Státní statek Vítkov), který i po privatizaci zůstal nenahraditelnou základnou pro další šlechtění.

Popis a charakteristika:

Slezský norik se vyznačuje středně velkým až velkým obdélníkovým rámcem těla s dobrým osvalením. Hlava je velká, suchá, ušlechtilá, s oválnou očnicí. Krk je vysoko nasazený, střední až dlouhý, klenutý, s často mírně výrazným kohoutkem. Dlouhá a dobře úhlovaná lopatka umožňuje vydatný i prostorný chod. Hrudník je středně hluboký, široký, oválný, středně dlouhý, se středně dlouhou volnější horní linií. Bedra jsou dlouhá, pevná a dobře vázaná. Záď je mohutná, středně široká a dlouhá, oválná, mírně štěpená a svažitá. Fundament je suchý, kostnatý, klouby a šlachy výrazné. Kopyta jsou pevná, pružná a dobře utvářená. Spěnka je krátká až středně dlouhá, pevná a pružná. Chody jsou výrazné a prostorné. Barvou převládá ryzák.

Povaha

Jde o koně dobře ovladatelného, pracovitého, přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelného a pohyblivého.

Skyros

24. května 2008 v 11:44 Plemena koní

Úvodem...

V Řecku je jen velmi málo oblastí vhodných pro chov koní. Ve starém Řecku se chovalo několik plemen, avšak neúrodná půda, chudá vegetace a nepříznivé podnebí způsobují, že jsou to vesměs zvířata drobná. V době historika Xenofona (430 - 355 př.n.l.) se staří Řekové museli spokojit s nákupem koní ze sousedních krajin, které pak používali k zušlechtění svých domácích chovů. Zlepšovali tak vlastnosti svých původních menších koní dovozem koní východního typu z daleké Fergany (Uzbekistán), přičemž o zvýšení tělesného rámce se snažili křížením s koňmy skytskými...

Vysvětlení názvu:

Skyros pochází ze stejnojmenného ostrova v Egejském moři.

Původ a historie:

Přestože se nezachovaly žádné zprávy o tom, jak se koně na ostrov Skyros dostali, žijí zde již od nejstarších dob. Kdysi pobíhali tito poníci dokonce divoce v horách a byli chytáni a využíváni k výmlatu obilí. Chudá půda a horké podnebí sice zajišťují schopnost přežití i při nejchudší píci, ale podmiňují exteriérové vady. Nyní se však chovatelské organizace snaží o zlepšení vlastností všech typů řeckých koní.

Popis a charakteristika:

Stavba těla skyra odpovídá spíše velkému koni než poníkovi a připomíná zvířata vyobrazená na reliéfech a sochách z antického Řecka. Zdá se, že tady existuje vztah ke starým thesalským koním. Hlava současného skyra je jemnější, než bývala dříve. Typická pro ni je značná šířka čela a vzdálenost mezi očima. Trup je kompaktní, dobrá je zejména přední část těla. Lopatka je strmá, záď slabší, obyčejně se objevuje i "kravský postoj". Skyros má často úhoří pruh na hřbetěa zebrovánína nohách, pozůstatky po divokých předcích. Kopyta mají být černá, jak to vyžaduje chovatelská organizace. Běžná výška je 112 cm, ale koně chovaní v dobrých podmínkách mohou být i vyšší (122 cm).

Využití:

Skyros je proslulý dobrou povahou a skokanskými schopnostmi. Jeho dalšími přednostmi jsou životnost, odolnost a schopnost nosit těžká břemena. Skyrové se využívají například i při orbě vyčerpané ostrovní půdy.

Skotský horský pony

24. května 2008 v 11:42 Plemena koní

Úvodem...

Skotský horský pony, neboli Highlandský pony se vyvinul v důsledku početných vzdálených křížení, ale původ má velmi starobylý. Po době ledové žili ve Skotsku a na skotských ostrovech poníci a dnešní pony záhadně připomíná zvířata zobrazená před 15 000 - 20 000 lety na stěnách jeskyní v Lascaux ve Francii...

Původ a historie:

Archeologické nálezy prozrazují, že v době bronzové se koně dováželi ze Skandinávie a později i z Islandu. Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila díky francouzským koním. Francouzský král Ludvík XII. daroval koně skotskému králi Jamesovi V. Tyto koně peršeronského typu používali na vylepšení domácích koní, stejně jako v 17. a 18. století koně španělské. Ty si dovezl náčelník z Clanranaldu, aby zlepšil uitské poníky.
V 70. letech 19. století byli na ostrovy dovezeni norfolkští roadsteři typu hackneye a významně ovlivnili hlavně ponye na ostrově Arran. Občas se užívali i daleští a fellští koně.
Příliv orientální krve znamenal největší otřes v historii plemene. Vévoda z Atholu, jehož stádo se stalo základním kamenem plemene, přivezl v 16. století orientální koně a J.H.Moroe-Mackenzie používal syrské a arabské koně (hřebec Syrian) na ostrově Mull při tvorbě slavné linie Calgary. Mecneilové z Barra teké používali arabů a chovali malé, lehké arabům podobné pony.

Popis a charakteristika:

Donedávna byly chovány dva typy těchto ponyů - jeden ostrovní z vnitřních Hebrid a druhý, těžší, na skotské pevnině. Rozdíly mezi těmito typy se však již setřely. Plemeno má výškový limit 147 cm, většina koní však nepřesahuje výšku 142 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdala, čímž se měla získat mohutnější zvířata pro lesní práce.
Jen málo plemen má takový rozsah barev jako skotský horský pony. Vyskytují se v plavé barvě, bělouši, hnědáci, vraníci, ryzáci. Většina z nich má úhoří pruhy na hřbetě a někdy i zebrování na nohách. Morelle, první plemeník, který byl zaznamenán v hřebčíně Athol roku 1853, byl strakatý - toto zbarvení dnes není povoleno.
Hlava se širokým čelem je pěkně nesená, oči jsou mírné, nozdry široké. Nosní část hlavy je kratší a tím i vzdálenost očí od úzké tlamy. Krk je silný, klenutý, nikdy ne krátký a je elegantní. Plece jsou šikmé, tělo kompaktní se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry. Záď je silná, stehna a bérce dobře osvalené. Nohy jsou krátké se silnými holeněmi, plochými, pevnými kostmi. Kopyta jsou zdravá a tvrdá. Hedvábná hříva končí výraznou kšticí nad čelem. Ocas je dlouhý a také hedvábný, obyčejně vysoko nasazený.

Povaha:

Highlandský pony vyniká milou povahou, je ochotný pracovat, dobrosrdečný a příchylný k lidem. Ideální společník pro rodiny s dětmi.

Využití:

Na zemědělských usedlostech sloužil highland k tahu, jako soumar, a také se na něm jezdilo. V různých obdobích nosil člověka do války, sháněl pastevcům ovce, pracoval v zápřeži, stahoval dřevo. Snadno se choval, byl silný, zdravý a měl pevné chody. V horách poníci chodili pod sedlem, ale také nosili koše na zvěřinu, někdy vážící až 114 kg. Toto použití svědčí o jejich dobrém pracovním charakteru, neboť jen málo koní je ochotno nosit mrtvá těla zvířat. Moderní highland je ideální rodinný pony. Ačkoliv není rychlý, bezpečně a rád skáče. Pro svou velikost a učenlivost je také populární cestovní pony na výlety. Čistokrevné highlandy lze vidět v řadě sportovních odvětví, včetně zápřeže a drezury. Zkřížením s plnokrevníkem vznikne vynikající hunter a nejeden kůň úspěšný v military měl v žilách krev tohoto plemene.

Shirský kůň

24. května 2008 v 11:41 Plemena koní

Úvodem...

Shirský kůň patří k Anglii stejně jako k ní patří buldok. Mnozí lidé ho považují za nejlepší tažné plemeno na světě. Jedná se o potomka anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní...

Vysvětlení názvu:

Své pojmenování dostali shirští koně podle oblasti, kterou byla především středoanglická hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Nottingham, Stafford a Derby, odkud se postupně rozšířili i do nížinných oblastí Anglie a Walesu.

Původ a historie:

Shirský kůň byl vyšlechtěn křížením clydesdalských hřebců a těžkých klisen různých anglických rázů, v jejichž žilách kolovala krev starých válečných koní, tzv. war horses. Tyto klisny stejně jako clydesdalští koně vděčí za svůj vznik středověkému válečnému anglickému koni, který se nazýval "velký kůň". Ve skutečnosti byl pouze asi 157 cm vysoký a jen málo se podobal dnešnímu shirovi. Velcí těžcí koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově.
Největší vliv na na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň. V průběhu 16. století a na počátku 17. století byli angličtí koně kříženi s koňmi holandských podnikatelů, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Mechaniku "černého koně", jak ho pojmenoval Oliver Cromwell, pak zlepšil fríský kůň.
Již v době římské invaze na území Británie se Caesar ve svých Zápiscích o válce galské podivoval mohutnosti a ráznému kroku britských koní, kteří byli zapřaháni do válečných vozů. Jeho obdiv byl tak velký, že si nechal řadu těchto koní poslat do Říma.
Koncem středověku byli shirští a clydesdalští koně nejtěžšími válečnými koňmi vůbec. Rytíři při cestách vodili tyto koně po své pravé ruce a nasedali na ně těsně před bitvou. Svých koní si vysoce vážili. Kůň totiž musel unést těžké brnění kterým byl chráněn on sám i jeho jezdec a musel být hbitý a výborně vycvičený. Dějiny Anglie ve středověku se psaly ze sedel shirských koní.
Když se však začátkem novověku začalo válčit jiným způsobem, začali tito váleční koně ztrácet na ceně. Stali se z nich tahouni těžkých kar a vozů v přístavech. Tahali i lodě proti proudu řek, byli využíváni v zemědělství a nejvíc byli a jsou spojováni s těžkými pivovarskými vozy. Byli proto nazýváni "dray horses" (pivovarští koně), nebo "cart horses" (vozoví koně).
Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v letech 1755 - 1770 v chovu Ashby-de-la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky. Teprve v roce 1884 byl zvolen oficiální společenský název pro shirského koně a současně byla vytvořena společnost Shire Horse Society, která nahradila původní Cart Horse Society (vznik 1876). Mezi lety 1901 a 1914 bylo každoročně zapsáno více než 5000 zvířat a chovatelé je hromadně vyváželi na trhy ve Spojených státech. Po druhé světové válce, kdy se shirové neuplatňovali ani v průmyslu, ani v zemědělství, jejich počet silně poklesl, stále však existují nadšení lidé, kteří toto krásné plemeno nenechají vyhynout.

Popis a charakteristika:

Vzhled sirů se po celá staletí příliš neměnil. Snad jen po válce byla větší poptávka po koních s méně hustou srstí, jemnější hřívou a kratšími rousy. Oblíbenou barvou je černá s jemnými bílými rousy, jinak převažují hnědáci, světlí či tmaví. Pokud jsou hřebci rezaví, nebo se u nich vyskytuje zbarvení roan, nejsou vybráni do chovu. Na těle se nesmějí vyskytovat bíle skvrny, zato bílé odznaky jsou velmi časté. Oblíbení jsou bělouši.
Hlava je středně velká se širokým čelem a mírně klabonosá. Uši jsou špičaté a velmi pohyblivé a svědčí o pozornosti a vnímavosti těchto koní. Oči mají poddajný a inteligentní výraz. Krk je na těžkého koně poměrně dlouhý, působí však harmonicky a je dobře nasazen. Hřebci mají výrazný tukový hřeben. Hluboký hrudník je prostorný a umožňuje dostatečný rozvoj plic, plec je dobře tvarovaná pro chomout. Obvod břicha se pohybuje kolem 180 až 245 cm. Hřbet je krátký, silný a dobře osvalený, nesmí být prosedlaný nebo kapří. Mohutně osvalená bedra jsou dobře vázána se skloněnou zádí.
Shirové jsou oproti clydesdalským koním rannější, rostou rychleji a jsou lymfatičtější. Je to následek bohatší výživy v hříběcím věku. Jsou pomalejší, ale vynikají největší tažnou silou. Končetiny jsou poměrně dlouhé a suché, dobře osvalené, s dlouhými spěnkami a širokými, plochýmií hlezny. Obvod ploché holeně je 28 - 32 cm. Široká kopyta jsou pevná. Rousy mají být hedvábné a jemné. Vyrůstají vpředu až nad karpálními a vzadu nad hlezenními klouby. Jsou ozdobou každého koně a pečlivě se o ně dbá.

Povaha:

Shirové mají živý temperament. Jsou odvážní, ochotní a vytrvalí. Jsou dobrosrdeční a ovladatelní i dětmi.

Využití:

Velmi oblíbené jsou různé soutěže, včetně soutěží v orbě nebo v tahu jedno-, dvou- a čtyřspřeží. Kvalifikační závody vrcholí v říjnu ve Wembley, kde je mimo jiné zvolen i kůň roku. Využití shirských koní je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Práce tažných koní je na kratší vzdálenosti (12 - 15 mil) ekonomičtější než nákladní doprava, a to především v centrech velkých měst. Největšími podporovateli těchto koňských obrů stále zůstávají pivovary, ale roste i zájem u rozvozců pečiva a pořádkové služby. Pomýšlí se také na návrat koní do přístavů, na jejich využití v obchodní síti a turistickém ruchu, o své se hlásí i zemědělci a lesníci. Shirští koně jsou také oblíbenými producenty těžšího typu hunterů, kteří vznikají křížením plnokrevných klisen a shirských hřebců. I když se běžně na shirech nejezdí, v Německu je můžeme spatřit i v drezurních ukázkách.

Tažná síla shirů:

Díky své mimořádné síle je shirský kůň držitelem mnoha rekordů v tahu. Například na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár shirů dosáhl v tahu při dynamometrickém měření vyvíjené tažné síly maximální výkon, a to tah 50 tun, což je největší meřitelná zátěž - nejvyšší tažná síla na stupnici dynamometru. Týž pár, zapřažený v tandemu na kluzkém žulovém dláždění utáhl 18,5 tuny, ačkoliv souhra koní nebyla právě příkladná.

Shetlandský pony

24. května 2008 v 11:37 Plemena koní

Původ a historie:

Shetlandského ponyho považujeme za potomka tundrového typu severských koní, kteří počátkem holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před třemi tisíciletími dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě - jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století p.n.l. Odtud se později rozšířil do celého světa.
Ve 2. a 3. století naší éry se projevily některé orientální vlivy, a to ponyů keltského obyvatelstva. Vikingové později dovezli své vlastní ponye. Basreliéfy na runových kamenech v Bressay a Burra, datované do konce 9. století, zobrazují muže jedoucí na lehkých, čilých koníčcích, kteří ve srovnání s lidskou postavou nemohli být větší než 102 cm.

Popis a charakteristika:

Malý tělesný rámec těchto poníků se ustálil působením nehostinného podnebí a volného přírodního chovu, jejich malé tělo má také menší povrch, který omezuje ztrátu tělesné teploty na minimum. Výška ponyho je v průměru 101,6 cm. Základní zbarvení je černé, ale může být i kaštanové, hnědé, ryzé, bílé nebo strakaté. Srst se mění podle roční doby. V zimě je delší a dvojí (pesíky a podsada), v létě krátká a hladká.
Hlava je dobře formovaná s rozumným výrazem, s ušima dobře umístěnýma, široká v čele, s rovnou přední částí hlavy, s bezvadně utvářenou hubou a s bystrýma očima. Hlava s krkem vystupují z dobře uložených šikmých lopatek. Krk je silný a svalnatý s dobře vyvinutým hřbetem zvláště u hřebců (hřeben nesmí být převrácený). Délka krku má být v souladu s velikostí poníka.
Tělo je mohutné a hluboké v žebrech s krátkým hřbetem. Má široký hrudník a šikmé lopatky. Hruď má poměrně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší, než je. Ocas je dobře nasazen. Hříva a ocas jsou bohaté a na nohou jsou rousy rovných chlupů. Ledvinová partie je silná a svalnatá.
Přední nohy jsou umístěny pod plecí a hrudníkem a stojí kolmo (nejsou pokrčené ani daleko od sebe). Mají dobře osvalené předrámí, široká, dobře utvářená kolena, s dobrou plochou holení (nejsou v kolenech zpět prohnuté). Spěnky jsou pružné (ne příliš krátné nebo dlouhé). Zadní nohy mají silná a svalnatá stehna, výrazně utvářená hlezna (postoj není ani kravský ani daleko od sebe). Kopyta jsou tvrdá, kulatá, dobře utvářená (ne kolmá, úzká nebo sevřená, plochá nebo měkká). Pohyby předních a zadních nohou jsou přímo vpřed s volnou prací kolen a hlezen (ne přehnané ani toporné).
Pony je dlouhověký, plodný a velmi skromný.

Využití:

V poměru ke své velikosti je maličký shetland relativně jedním z nejsilnějších plemen na světě. Na ostrovech se tito ponyové využívají jako soumaři a tažní koně, ale mohou v sedle nosit dokonce dospělého muže. Vyváží se jako tažní a jezdečtí koně pro děti, atrakce cirkusů a veřejných parků nebo zahrad. V roce 1847, kdy byla zakázána práce žen a dětí v dolech, vznikla velká poptávka po shetlandech jako důlních koních, a pro tyto účely se vedle normálního typu šlechtili větší a hrubší koně. Nyní je však plemeno ustálené a má vynikající tělesné proporce.
Shetlandský pony se vyváží do celého světa. V USA, v Kanadě i v Evropě jsou četné chovy, které mají vlastní plemenné knihy. Pravděpodobně nejvíc shetlandů se chová v Nizozemsku. V Severní Americe se křížil s hackney ponym a vznikl americký shetland, a s appaloosou, takže vznikl americký pony. V Argentině se shetland podílel na vzniku miniaturního plemene falabella.

Shaleský kůň

24. května 2008 v 11:35 Plemena koní

Původ a historie:

Shaleský kůň není uznané plemeno. Dokonce ani v Anglii, zemi jeho původu, není zaznamenán oficiální standard plemene. Nicméně pokud jde o rodokmen a čistotu původu, předstihuje nejedno uznávané plemeno a určitě by si oficiální ustanovení vlastního plemene zasloužil. Například kůň na obrázku, Finmere Grey Shales, se odvozuje od jednoho z nejslavnějších koní historie, Darleye Arabiana.
Shalesové jsou přímí potomci a moderní obdoba norfolkských klusáků, neboli cestovních koní. Norfolkský roadster byl pýchou Anglie 19. století a jeho krev měla svou průraznou dědičností vliv na plemena evropská i americká. Představuje nepřehlédnutelný prvek ve vývoji většiny teplokrevných plemen, stejně jako mnoha těžkých evropských koní. Zde jsou také kořeny amerického klusáka.
Zakládajícím hřebcem amerického klusáka byl v 18. století plnokrevný hřebec Messenger, potomek Blazeho. Blaze byl otcem Original Shalese, zakladatele dynastie norfolkských klusáků. Právě od něj se odvozují moderní shalesi a také hackneyové.
Cestovní klusák pocházel ze stejných zdrojů východní krve jako dostihoví plnokrevníci a v některých letech na rozhraní 17. a 18. století vývoj roadstera probíhal paralelně s vývojem plnokrevníka. Postupně pak narůstaly rozdíly podle společenských struktur, z nichž vycházeli. Plnokrevník je výsledkem zájmu velkých pozemkových vlastníků o dostihy a lov. Klusák byl užitkovým koněm vytvořeným převážně venkovským společenstvím, aby splňoval jejich nároky na cestovního koně, na kterém lze jezdit i ho zapřahat do lehkých kočárů či vozíků. Pro tyto účely byl klus ideálním chodem.
Od 19. století se tito velcí koně užívali mnohem víc pod sedlem než k jiným účelům. Jejich majitelé byli neobyčejně hrdí na obratnost a sílu svých koní, a proto s potěšením připravovali soutěže, z nichž některé vedly skutečně k neobvyklým rekordům. Pozoruhodné se zdají především dnes, kdy se nepovažuje za maličkost ujet na koni 100 i více kilometrů za den. Tito staří klusáci dokázali na takovou vzdálenost nést těžkého muže rychlostí 25 až 27 km za hodinu, a to po cestách, které nebyly zrovna v nejlepším stavu. Silnice se začaly udržovat až tehdy, když se začal klást důraz na potahy. Roadsteři však po mnoho let vynikali v obou úlohách.
Teprve když se dokonale vžil hackney, potomek norfolkského klusáka, používaný hlavně v tahu, začali někteří chovatelé, například lord Ashtown z Irska, chránit už před rokem 1941 "starý typ jezdeckého koně", a to v hřebčíně Woodlawn u Corku. Důvodem byl fakt, že rodina Monsonů z Walpole St. Peter v cambridžském hrabství začala chovat převážně bílé lovecké koně na základě hackneye. Chov kvetl zhruba do 2. světové války. Monsonští koně tohoto kmene, jako např. Monson Cadet a Monson´s Walpole Shales, se silně projevují v rodokmenu hřebce na obrázku, Finmere Grey Shalese.
Moderní shalese chovala od roku 1922 rodina Colquhounů. Tehdy matka nynějšího chovatele, Elisabeth Colquhounová, koupila dvouletého hřebečka Findon Grey Shalese z Devonu. Findon Grey Shalese choval spolu s Black Shalesem po několik let chovatel Charles Monson v královském hřebčíně Duchy of Cornwall Tor. Hřebeček jménem Royal Shales byl chován princem z Walesu, pozdějším vévodou z Windsoru. Vnučka Royal Shalese z Katinky, jejíž otcovská linie sahá až k plnokrevníkovi Tetrarchovi, byla klisnička pojmenovaná Silver. V roce 1950 se Silver narodil hřebeček Silver Shales po plemeníkovi Red Shales. Byl vnukem Finmers Grey Shalese.

Popis a charakteristika:

Hlavním znakem shaleského plemene je mnohostrannost. Například Silver Shales sloužil úspěšně jako lovecký kůň, v zápřeži i jako vrcholový pólo pony. Tito koně měří kolem 152 cm a užívají se podle staré tradice k jízdě i k zápřeži. Díky obrovské životnosti svých předků jsou to tvrdí koně a mají mimořádně dobrou povahu. Drží záviděníhodný rekord v produkci soutěžních zvířat. Kříženci se chovají vzácně.
Shaleský kůň má inteligentní, působivou hlavu. Dominují jí velké, ušlechtíké oči a široké nozdry. Krk je středně dlouhý a půvabně klenutý s dokonalým zavěšením hlavy. Lopatka má správný sklon, hrudník je velmi hluboký. Na mírně skloněné zádi vyniká délka od kyčelního hrbolu k hleznu a vynikající osvalení bérce. Hlezenní kloub je čistý a velký. Klouby jsou vesměs ploché, správně utvářené, holeně jsou krátné s vynikající strukturou kosti.

Shagya

24. května 2008 v 11:34 Plemena koní

Úvodem...

Maďarsko se již dávno proslavilo svými arabskými koňmi. Zeměpisná poloha ve středu Evropy a s tím související války, invaze, revoluce a posuny politických hranic způsobily dlouhodobé přerušení rozvoje velkých hřebčínů, které se mohly stát jedněmi z největších středisek pro chov arabů. Dva z původních kmenů, nyní již plemen, odvozených od čistokrevného araba jsou Shagya a Gidran. Obě vzikla v 19. století, samostatně, a to Shagya v Bábolně a Gidran v Mezöhegyesi...

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle zakládajícího hřebce jménem Shagya.

Původ a historie:

Hřebčín Bábolna byl založen roku 1769 císařem Josefem II. jako doplňkové zařízení k Mezöhegyesi, hlavnímu maďarskému hřebčínu. Maďarsko se pyšní jednou z nejdelších historií organizovaného chovu koní na světě, neboť první hřebčín, založený knížetem Arpádem, který zemřel v roce 907, vznikl před více než tisíciletím. V polovině 18. století začal chov koní postupně upadat a o jeho následovné obnovení se zasloužil právě Josef II. Ten založil v Budapešti veterinární školu a v roce 1785 královský hřebčín v Mezöhegyesu a později v Bábolně, čímž zahájil zlatý věk chovu maďarských koní.
Oba hřebčíny byly určeny pro chov kvalitních jezdeckých koní pro armádu a těžších pro dělostřelectvo. Toto zaměření se změnilo po roce 1816 a důraz se kladl hlavně na chov dovezených plnokrevných "pouštních" arabů. Potomci dovezených koní, obyčejně nazývaní prostě arabští koně, byli dalším ohniskem pozornosti. Tito polokrevníci byli potomky arabských plnokrevných hřebců a klisen s krví maďarskou, španělskou nebo anglických plnokrevných klisen. Všechny klisny však měly výrazně orientální vzhled. Výsledkem tohoto poustupu se stalo plemeno Shagya, které se nyní chová v celé střední Evropě a především v Maďarsku.
Zakládajícím hřebcem se stal plnokrevný Shagya, arab z linie Koheilan/Saklaví, narozený v Sýrii roku 1830. V roce 1836 jej zakoupili pro Bábolnu spolu se sedmi jinými hřebci a pěti klisnami. Shagya byl na araba příliš velký, v kohoutku měřil 158 cm a měl údajně nevšední krémovou barvu, tedy další neobvyklý znak. V Bábolně žil do roku 1842 a zplodil mnoho úspěšných potomků, kteří zajistili pokračování linie. Jejich přímé potomky dnes najdeme v Bábolně, stejně jako v mnoha evropských hřebčínech.

Popis a charakteristika:

Polokrevný Shagya se vyznačuje všemi vlastnostmi araba a mnohdy udivuje větší kvalitou a vyhraněnějším typem než současní čistokrevní arabové. Má kvalitnější kostru a více substance než módní plnokrevníci. V Bábolně je zvykem ponechávat stáda klisen doprovázených hřebcem na svobodě a bez dohledu po větší část roku.
Zakládající hřebec, Shagya, byl pověstný krásnou hlavou a jeho potomkové zdědili tuto vlastnost. Profil je výrazně konkávní, nos se zužuje, chřípí je úzké, kůže mimořádně jemná a nozdry široce rozevřené. Velké oči jsou posazeny daleko od sebe a dominují hlavě. Vazba hlavy s krkem umožňuje její neobyčejnou pohyblivost. Krk je elegantní a klenutý. Rámec Shagye je identický s rámcem čistokrevného araba a je naprosto charakteristický. Všeobecně je však Shagya větší, měří do 152 cm, a jeho rámec je mohutnější. Shagya, vyšlechtěný jako jezdecký kůň, má přiměřeně šikmé plece, které přispívá k prostornosti chodů a délce kroku. Kohoutek je výrazný. Hřbet je krátký, mírně konkávní, bedra silná. Podobně jako čistokrevní arabové, má i Shagya 17 žeber, 5 bederních obratlů a 16 ocasních (v porovnání s ostatními plemeny která mají 18 - 6 - 18). Hlavně proto má vysoce nasazený ocas a výraznou hřbetní linii. Arabský kůň nabyl zlou pověst, že má slabé zadní nohy, po této stránce však nelze plemeno Shagya kritizovat, protože jeho zadní nohy jsou pozoruhodně korektní. Fundament končetin je celkově kostnatý a suchý. Obvod holeně je málokdy menší než 19 cm. Kopyta jsou velmi kvalitní a tvrdá a mají dokonalý tvar i velikost. Shagya má, podobně jako všichni arabi, velmi pěkné chody. Prostorné a pružné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách.
Ve zbarvení převažují bělouši, ale vyskytují se všechny barvy arabského koně. Například vynikající O´Bajan XIII, nazývaný "černá perla Maďarska" a jeho syn, hřebci v Bábolně po 2. světové válce, byli černí, což je u araba nejvzácnější barva.

Využití:

Shagya je v zásadě užitkový kůň, chodící jak pod sedlem, tak v zápřeži. V minulosti byl Shagya koněm maďarských husarů, ideálních představitelů lehké jízdy. Osvědčil se jako rychlý, vytrvalý a velmi tvrdý jezdecký kůň.

Severošvédský kůň

24. května 2008 v 11:32 Plemena koní

Původ a historie:

Severošvédský kůň je relativně mladé plemeno, jehož plemená kniha byla založena teprve roku 1909. Je přibuzný s plemenem Dole Gudbrandsdal, oba dva se vyvinuli ze starobylých místních koní v oblasti. Proběhlo přilití krve fríského koně, oldenburského koně, stejně tak jako příležitostná křížení těžkých evropských plemen. Od roku 1903 existují velmi přísná pravidla pro chov severošvédského koně, která mají za snahu udržet původní typ tohoto jedinečného plemene. Hlavní zásluhu na tomto měli hřebčín v Jamtlandu, který je není jedním z hlavním hřebčínů chovajících severošvédkého koně v zemi.

Popis a charakteristika:

Nejpozoruhodnější věcí na severošvédských koní je jejich nepopsatelná síla, schopnost tahu a vytrvalost, když to vše srovnáme s relativně malým vzrůstem. Nejsou to tažní koně v pravém slova smyslu, jako třeba clydesdale nebo percheron, ale ideálně se hodí k lesní práci, pro kterou se hlavně chovají. Zajímavé je, že právě severošvédský kůň je jedným ze světově nejtvrději testovaných plemen, a to v mnoha různých situacích, ve kterých se hodnotí nejen síla, ale i vyrovananost temperamentu právě v takovýchto zátěžových situacích.
Existují dva typy severošvédského koně, a to tažný kůň a tzv. severošvédský klusák, který je o poznání lehčí. Plemeno se vyznačuje dlouhou životností a bývá velmi málo nemocné. Hlava je trochu typu ponyho, krk je kratší, ale dobře osvalený. Kohoutek je kratší, ale rovněž osvalený. Hřbet je delší, plec dobře utvářená a umožňuje prostorný chod. Nohy jsou kratší a pevné s menším rousem. Vyskytují se všechny barvy, převládají hnědáci a často se vyskytuje mléčná tlama. Výška je kolem 153 cm.

Povaha:

Povaha je vynikající.

Využití a sport:

Severošvédský kůň se využívá pro práci v lese a na farmách ve Švédsku a pro tuto práci se osvědčují mnohem lépe než technika.

Schwarzwaldský kůň

24. května 2008 v 11:29 Plemena koní

Původ a historie:

Splynutím noriků s původními pracovními koňmi v oblasti Schwarzwaldu (Německo) byl vyšlechtěn zvláštní typ koně. Chová se též v Marbachu ve Württembersku.

Popis a charakteristika:

Schwarzwaldský kůň je chladnokrevník menšího rámce, měří 145 - 150 cm, je mohutný a velmi pohyblivý, většinou tmavý ryzák s bílou hřívou.

Využití

Používá se především v lese.

Sardinský angloarab

24. května 2008 v 11:27 Plemena koní

Původ a historie:

Toto plemeno vzniklo na Sardinii, ale je dnes rozšířeno po celé Itálii. Předpokladem pro zapsání do plemenné knihy je minimální podíl 25% arabské krve.

Popis a charakteristika:

Výška se pohybuje mezi 160 - 165 cm, stavba těla je kompaktní, kůň je ušlechtilý, jako ostatní angloarabi. Převládající barvy jsou hnědá, ryzá a bílá.

Využití:

Je to dobrý jezdecký kůň všestranného využití, vyniká především jako skokan.

Sandalwood

24. května 2008 v 11:26 Plemena koní

Úvodem...

Sandalwood zdědil mnoho znaků po arabských hřebcích, které Holanďané dovezli k zušlechtění indonéských plemen. Vybrané klisny se posílaly k hřebcům do hřebčínů na Sumatře a mladá odchovaná zvířata se pak rozptýlila do chovů na jiné ostrovy, aby tam přispěla k zušlechtění místních stád. Sandalwood je ušlechtilý, výkonný kůň s nepatrnými stopami mongolských vlivů, které zdědil po indonéských předcích, zatímco jiní místní koně jsou zřetelně mongolského rázu...

Vysvětlení názvu:

Sandalwood dostal jméno podle santalového dřeva, hlavního vývozního artiklu ostrovů Sumba a Sumbava. Pro ekonomiku obou ostrovů je toto plemeno významné stejně jako santalové dřevo, neboť obojí se vyváží do Austrálie, kde jsou ponyové žádaní jako jezdečtí poníci pro děti. Sandalwood se vyváží také do Thajska, kde je vysoce ceněn jako dostihový pony.

Původ a historie:

Sandalwood byl pravděpodobně ovlivněn arabskou krví zřejmě ještě dřív, než se Indonésie dostala pod vládu Holanďanů. Koně se sem dostali z Přední Indie, a to patrně už v prvních třech stoletích našeho letopočtu. Za arabskou krev však vděčí arabským obchodníkům, kteří o pár století později do východní Asie dováželi koně. Ti také na indonéských ostrovech ovlivnili větší využívání koní.

Popis a charakteristika:

Moderní sandalwood má řadu význačných arabských znaků. Obyčejně se vyznačuje malou a jemnou hlavou s velkýma očima a velmi měkkou, hedvábnou srstí. Ačkoliv tito ponyové nejsou velcí, mají hluboký hrudník. Nohy a klouby jsou tvrdé, nejsou lymfatické nebo oteklé či deformované. Kopyta jsou zdravá a tvrdá a nepotřebují kování. Toto plemeno je z indonéských poníků největší a může v kohoutku měřit i více než 135 cm. Lopatku má lépe posazenou než většina primitivních poníků, takže je rychlé a velmi energické. Podobá se dobrým poníkům, kteří byli chováni v hřebčíně v Padang Mengabes, založeném holandskými osadníky. Vliv araba se u sandalwooda projevuje i v nesení hlavy a rovněž v nesení ocasu.
Indonéští ponyové mají identifikační značky na uších velmi složitého vzoru - podobně jako se na západě dělají zářezy k identifikaci do uší ovcí.

Využití a sport:

Plemeno příležitostně závodí, často na vzdálenost 4 - 5 km. Při těchto podnicích koně závodí neosedlaní, s tradiční uzdou bez udidla. V Malajsii se sandalwood kříží s plnokrevníky s cílem zvětšit tělesný rámec a rychost koně. Takoví kříženci se objevují na dostizích i v jiných zemích jihovýchodní Asie, například v Thajsku a Kambodži. Sandalwoodové jsou vynikající jezdečtí poníci.

San Fratello

24. května 2008 v 11:24 Plemena koní

Původ a historie:

San Fratello pochází u Messiny na Sicílii. Původem je z koní anglonormanských, importovaných na ostrov v 17. století. Malý počet těchto koní žije stále ještě volně.

Popis a charakteristika:

Podobně jako u jiných plemen nejednotného původu má i fratello značně nevyrovnaný vzhled. Nicméně je to tvrdý kˇůň, který dobře snáší horká, vlhká léta a chladné zimy, jaké jsou v kraji Sylvana poblíž Messiny. Výška se pohybuje mezi 160 až 163 cm.

Využití a sport:

San Fratello je využíván k lehkému tahu a ke shánění dobytka. Hlavním zájmem italských chovatelů je využít ho v programu, ve kterém zamýšlejí vytvořit zkřížením fratella, salerna a maremmany s anglickým plnokrevníkem nové plemeno - italského jezdeckého koně.