Moji potkani ZDE
Ohodnotím blog ZDE
Vytvoř si originální fotku ZDE

Březen 2008

nejsem tu...

14. března 2008 v 19:26 | šíša |  Já - deník a všechno možné
Ahoj všichni!
Už tu jsou prázdniny a všichni jsou někde např. s kamarády atd.
A to je právě to...já pořád jsem pryč a nestíhám moc na svým blogu být
Takže nějakých článků o koních a jiných se dočkáte asi až po prázdninách
Tak se mějte hezky a užívejte si prázdnin dokud můžete

quarter horse

1. března 2008 v 2:24 Plemena koní

Původ a historie:

Nikdo nemůže s jistotou říci, jaký původ má americký quarter. Říká se, že je to nejstarší plemeno ve Spojených státech a je potomkem koně chickasaw, jehož osadníci převzali od Indiánů. Tito koně byli malého a zavalitého vzrůstu, zřejmě španělského původu. První osadníci se rádi bavili jezdeckými soutěžemi, a k nim samozřejmě potřebovali rychlé koně. Plnokrevníci, kteří se na území Ameriky dostali ještě předtím, než v Anglii vznikla plemenná kniha, se zřejmě podíleli na vzniku tohoto plemene.
Jméno quarter dostal podle délky tehdejšího závodiště, tj. čtvrt míle. Po celých Spojených státech se konaly dostihy koní, i když ne na hezkých dlouhých rovných tratích, jak tomu bývá dnes. Spíše šlo o širé pláně u osadnických vesnic.
Soutěžili mezi sebou buď majitelé koní nebo jejich jezdci a vítězem se stal vždy ten, kdo měl zkrátka nejrychlejšího koně. Chov quarterů i anglických plnokrevníků postupoval na americkém kontinentě stejným tempem. Někteří plnokrevníci sloužili jako chovní koně i pro quartery, a spousta koní na krátkou vzdálenost byla v americké plemenné knize zanesena jako plnokrevníci i přesto, že ne všechny jejich pokrevní linie vycházejí z anglické plemenné knihy. Podle jiné teorie byl quarter vyšlechtěn mnohem později na americkém jihozápadě.
Lidé tam totiž rádi pořádali dostihy na krátké vzdálenosti a kovbojům se hodil kůň, který dovedl okamžitě zrychlovat, byl snadno ovladatelný a vhodný též pro práci s dobytkem.
Možná by bylo vhodnější tehdejší quartery označovat jako typ a nikoli plemeno. Nicméně dnes je americký quarter jako skutečné plemeno uznáván.

Popis a charakteristika:

Hlava quartera je malá, široká, s malýma špičatýma ušima, záď a vnitřní strana stehen jsou výrazně osvalené. Kohoutek je dobře stavěný a poskytuje dobrý základ pro sedlo. Quarter má hezkou stavbu těla, je inteligentní a dobře se cvičí.
Výška-v průměru 152 cm.
Zbarvení-Jsou povoleny všechny plné, tedy nesmíšené barvy, ale kůň může mít zbarvení na nohou a na hlavě. Pokud má po těle nepravidelné bílé skvrny, označuje se jako paint.

Vužití:

Většině lidí se při zmínce o quarterech vybaví westernové ježdění, ale quarter je rovněž koněm závodním. Dnes se předvádí při rodeu nebo pólu, často se využívá pro terénní i rekreační jízdy.

pottok

1. března 2008 v 1:48 Plemena koní

Úvodem...

Ve Francii žijí tři původní plemena ponyů, a to ariežský, landéský a pottok. Pottok pochází z Baskicka, z hornatých okresů Labourd, Basse Navarre a Soule při španělské hranici. Je to starobylé plemeno, odvozené od primitivních typů koní...

Původ a historie:

Pottok je potomkem původních kelstských koníků. Popisuje se obyčejně jako divoký, nebo polodivoký pony, ale to už dnes není pravda. Nyní jsou za jeho chov a vývoj odpovědné oficiální instituce - Národní asociace pro pottoky a Ředitelství hřebčínů. V posledním století se pottok křížil s araby a velšskými pony typu B, takže vzniklo více typů.

Popis a charakteristika:

Současný pottok má tři typy: standardní, double a piebald. První a poslední typ měří v kohoutku 114 - 132 cm, kdežto double (dvojitý) má v kohoutku 130 - 147 cm. Tito ponyové nejsou tak ušlechtilí jako jejich sousedé z Landais. Mají rovný profil s charakteristickým mírným vyklenutím mezi očima. Nohy jsou dobré, jemné, kopyta mají pěkný tvar a velmi tvrdou rohovinu. Krk je krátký, hříva a ohon bohaté. Srst je hladká a na nohách je jen malý rous. Plece je strmé a hřbet delší. Zbarvení standardního double pottoka je ryzé, hnědé a tmavohnědé. Strakáči (piebald) nejsou vlastně pravými piebaldy, protože bývají nejen černobílí, jak má správný piebald být, nýbrž také ryzáci, bělouši a vraníci nebo bílí s kaštanovými skvrnami.

Povaha:

Pottok, jakožto horský pony, vyniká úžasnou jistotou a obratností, s níž se pohybuje v neschůdném terénu. Vyznačuje se velmi mírnou povahou.

Využití:

Pašování patřilo k životnímu stylu v Baskicku stejně jako ve vlasti ariežského ponyho ve východních Pyrenejích. Baskičtí pašeráci používali pottoka až do začátku druhé světové války a možná ještě déle jako soumara. Nyní získal pověst spolehlivého ponyho pod sedlo pro děti i do zápřahu. Podobně jako landais se podílel na vzniku francouzského jezdeckého poníka.

polský chladnokrevník

1. března 2008 v 1:46 Plemena koní

Původ a historie:

Polský chladnokrevník vytváří několik typů, lišících se podle oblastí i podle účelu, ke kterému jsou určeny. Tvoří pět hlavních regionálních linií: Sztum, Lowicz, Sokólka (Sokolský chladnokrevník), Garwolin a Lidzbark. Sztum vznikla křížením místních koní s ardeny, rýnskými chladnokrevníky, doly a jutlandy. Lowicz je založena na krvi belgiků a ardenů, Sokólka má ardenské předky, ale na její vznik měla vliv i krev bretaňská a dolská. Garwolin má podobný původ, ale ještě s příměsí krve buloňské a Lidzbark se odvozuje od primitivních chladnokrevníků ze západní Evropy a severošvédských koní.

Popis a charakteristika:

Polský chladnokrevník všech typů je tobustní a vitální. Obvykle mívá velkou hlavu, strmou plec, krátký, hluboký trup a krátké nohy se slabým rousem. Většinou jsou to ryzáci, aškoli Sztum bývá také hnědák nebo červený bělouš a Sokólka si odnesla jako dědictví od buloňského koně sklon k bílé barvě. Sztum je nějvětší a nejtěžší typ, pak následuje Lowicz, Sokólka, Garwolin a nejmenší je Lidzbark. Výška se pohybuje dle typu od 152 do 170 cm.

Povaha:

Polský chladnokrevník je trpělivý, přizpůsobivý a ochotný, schopný pracovat v těžkém terénu a v jakémkoliv klimatu.

Využití:

Chov koní má v Polsku dlouhou tradici. Ve druhé světové válce byly použity tísíce polských chladnokrevníků, bohužel mnozí z nich ji nepřežili. V současné době jsou koně všech pěti linií stále hojně používáni v zemědělství, lesnictví i dopravě zboží. Jsou to vynikající pracovní koně a jejich chov je ekonomický. Sokólka je ze všech typů nejaktivnější a má nejlepší chody.

pólo pony

1. března 2008 v 1:44 Plemena koní

Úvodem...

Pólo pony byl vyšlechtěn k hraní póla a je rozšířen po celém západním světě. Manipurští pony s nimiž Britové zpočátku hráli pólo (v 19. století), nebyli větší než 127 cm. Po roce 1870 vzrostla výška používaných ponyů v průměru nad 137 cm. V roce 1899 Britové zvýšili tento limit na 147 cm, ale toto pravidlo bylo zrušeno v roce 1916, hlavně z podnětu Američanů a od té doby výška pólových koní vzrostla na 152 - 160 cm. Moderní hráči nyní sedlají malé koně, ale tradičně se jim stejně říká "ponyové".

Původ a historie:

Pólo pony není v pravém slova smyslu plemeno, ale má mnohem vyhraněnější vlastnosti než leckteré uznané plemeno. Tato na západě oblíbená hra vznikla ve státě Manipúr mezi Ásámem a Barmou. Dosud se hraje na malých koních mongolského typu. Na vesnických "hřištích" po celém Hindúkuši a v okolí hrají tuto hru ponyové zřetelně turkmenského rázu podle pravidel, která nemají nic společého s ustanoveními Hurlinghamského klubu v Londýně. V Africe tuto službu vykonávají basutští poníci a ve státech kolem Perského zálivu se pólo hraje na arabech. V západních státech a v Indii i v Pákistánu převládají angličtí plnokrevníci nebo ponyové s jejich krví.
Západní typ póla se vyvinul v Spojeném království ze skromných začátku v Aldershotu v roce 1869 a není překvapením, že přávě Britové zahájili vývoj pólo ponyho. Výhoda spočívala v pestré paletě původních vynikajících plemen poníků, zejména dartmoora, newforestského ponyho a connemary. Měli také hojnost malých plnokrevných hřebců nejlepší kvality. Ve skutečnosti se Národní společnost pro poníky, založená v roce 1893, původně jmenovala Společnost pro pólové a jezdecké pony a prvním předmětem její péče měl být "chov a registrace pólových a jezdeckých ponyů".
V roce 1878 se hra dostala i do Ameriky a první utkání o angloamerický Westchesterský pohár, nejvyšší cenu v pólu, se hrálo o osm let později. Američané rychle vychovali zvláštního poníka na základě koní dovezených většinou z Argentiny. Pravděpodobně na ochranu vlastních zájmů stanovili Britové, poněkud zahnaní do úzkých, výškovou hranici 147 cm (v roce 1899). Američané toto pravidlo zrušili v roce 1916 a od tohoto okamžiku se stále více prosazoval argentinský pony, kterého odchovávali místní chovatelé v dostatečném počtu a za přijatelnou cenu. Ve Spojeném království se stále ještě chovají výborní plnokrevní ponyové, ale pokud jde o ekonomické ukazatele, nemohou se s argentinskými odchovy srovnávat, takže Argentinci mají na výhodný americký trh dveře otevřeny dokořán.
Pólo zavedla v Argentině v roce 1877 britská komunita, a to se stalo rychle velmi populárním. Ani ne za padesát let se Argentina stala v pólu vedoucí zemí. Důvodem argentinské převahy byla především tradiční jezdecká kultura země. Gaučové z pamp patří mezi nejlepší přirozené jezdce na světě a Argentina je rovněž domovem vynikajících hráčů míčových her. Pólo se rychle stalo součástí života širokých mas také díky prakticky neomezenému množství koní všech typů.
Argentina první dovezla anglické ponokrevníky pro křížení s místním domorodým criollem, který je jedním z nejtvrdších a nejzdravšjších plemen na světě. Potomstvo plnokrevníků se pak vyvinulo ve zvláštního hubeného, šlachovitého ponyho, který měl po plnokrevníkovi hlavně výjimečně dobrá hlezna a záď.

Popis a charakteristika:

Pony z Argentiny nemá standard, má však tak vyhraněné vlastnosti, že se blíží plemenu. Předepsaná výška je 153 cm. Požaduje se dostatečně dlouhý krk, silné plece i záď a výrazný kohoutek. Nezbytné jsou i bezvadné nohy a silná, tvrdá kopyta. Je zvykem pólo poníků stříhat hřívu, aby se nezamotala do pólo-hole a také žíně ocasu se zaplétají a vážou nakrátko do tzv. pólového uzlu, takže nemůžou při utkání překážet.
Hlava se obvykle podobá hlavě plnokrevníka, je živá, inteligentní a vyzařuje osobnost. Pro obratnost ponyho je důležitý relativně krátký hřbet, silná plece a pružná žebra. Dobře stavěná záď je nevyhnutelná, pony musí být schopen cválat velmi rychle, náhle zastavit a otočit se na místě. Končetiny a klouby musí být korektní, aby pony vydržel tvrdou hru a dokázal zrychlit a otáčet se. Prvotřídního ponyho charakterizují krátké holeně s dobrým obvodem. Příliš dlouhý, nízký krok však není základním atributem. š

Povaha:

Kůň vyniká rychlostí a obratností, pružností, silou a neuvěřitelným smyslem pro rovnováhu. Musí být neobyčejně odvážný a snést náhodné údery míčkem, pálkou, nebo tlak jiného koně. Je to profesionál. Hraje pólo a tomu musí odpovídat všechny jeho vlastnosti a schopnosti. Hře je podřízen celý jeho život, složený z pravidelných tréninků a utkání. Rovněž má nedefinovatelný "cit pro míč", sleduje míček stejně důsledně jako kovbojský pony pracuje s dobytkem.

Vybavení koně pro pólo:

Neobyčejně rychlá hra vyžaduje tvrdé koně. Nutná je však také ochrana před zraněním a vůbec vším, co by mohlo koně ohrozit. Proto se zevnějšek koně upravuje - již zmíněným stříháním hřívy a vázáním ohonu do uzlu. Na všech čtyřech nohách má kůň chrániče. Kromě toho chrání koně i jezdce velmi přísná pravidla, která nedovolují nebezpečné křížení dráhy, srážky nebo najíždění na soupeře bez míčku. Každý přestupek se trestá penaltou. Výhodou je i omezený počet hráčů, takže na hřišti nedochází k nebezpečným skrumážím.

polesský kůň

1. března 2008 v 1:41 Plemena koní

Původ a historie:

Toto plemeno vzniklo na Ukrajině a v Bělorusku a k jeho předkům se počítají kromě neprošlechtěných potomků tarpana i koně žmudští, litevští a ruští. Severní typ z Běloruska je menší, ukrajinský je větší a ušlechtilejší.

Popis a charakteristika:

Výška se pohybuje kolem 132 cm, délka je 136 cm, obvod hrudi měří 149 až 153 cm a holeň je útlá, nemívá obvod větší než 17 cm. Hmotnost kolísá kolem 300 kg. Středně velká hlava má rovný profil, krk je tenký a rovný, kohoutek nízký, lopatka strmá a hruď mělká, dost úzká. Krátké nohy mají kravský nebo šavlovitý postoj, přední vysoký chod. Ploché kopyto je široké, ocas a hříva řídké. Chová se jako hnědák, ryzák, vraník či bělouš a ani strakoši nejsou vzácní.

Využití:

Velmi skromný a odolný, ale málo výkonný kůň.

poitevin

1. března 2008 v 1:40 Plemena koní

Úvodem...

Poitou, francouzský kraj na jih od Loiry, se proslavil ve třech směrech. Především chovem poitevinů neboli mulassierů, chladnokrevníků, kteří mají více vad na kráse než jiná plemena. Potom chovem obrovských poitouských oslů zvaných baudet de Poitou, kteří se používají jako plemeníci pro produkci největších mul v Evropě. A konečně je zde rozvinutý chov mul, kříženců dvou různých druhů, kteří v této části Francie hráli po celé 19. století významnou roli...

Původ a historie:

Původ poitevina se odvozuje hlavně od holandských a norských těžkých koní, kteří byli dovezeni do Poitou v 17. století, aby se podíleli na vysoušení bažin ve Vendée a v Poitou.

Popis a charakteristika:

Výška poitevina je 163 - 168 cm. Poitevinské klisny mají některé vady na zevnějšku, ovšem ne vždy podstatné. Jsou to obyčejně plavky, ve shodě se svými prImitivními znaky, musí mít vazby s těžkým lesním koněm severní Evropy. Velké tělo je dlouhé, hlava těžká, uši tlusté a málo pohyblivé. Plec je strmá, záď srázná, ocas nasazen nízko. Ke svému prospěchu má tento bažinný kůň neobyčejně velká kopyta. Hříva a ohon jsou husté, hrubé a neupravené. V zimě pokrývá tělo koně hustá, hrubá srst. Na nohou jsou husté rousy, jejichž hrubá srst tvoří kolem karpu a hlezna zkadeřené štetičky. Plemeno vyniká silou, ale pohybuje se pomalu a podobně jsou pomalé i jeho projevy a celkové chování: je to zřejmě nejloudavější z evropských těžkých plemen.

Využití:

Francouzské "ošklivé káčátko" poiteven nejprve sloužilo pro odvodňovací práce, protože jeho neobyčejně široká kopyta byla v bažinách výhodná. Klisny se chovají pro křížení s baudetem de Poitou, z něhož pocházejí neobyčejně cenné muly. Klisny se také připouští k poitevinským hřebcům, aby se tak stejnoměrnou plemenitbou udrželo plemeno. Přebytečná zvířata se prodávají na masném trhu.

pindos

1. března 2008 v 1:38 Plemena koní

Původ a historie:

V Řecku je jen velmi málo oblastí vhodných pro chov koní. Ve starém Řecku se chovalo několik plemen, avšak neúrodná půda, chudá vegetace a nepříznivé podnebí způsobují, že jsou to vesměs zvířata drobná. V době historika Xenofona (430 - 355 př. n. l.) se staří Řekové museli spokojit s nákupem koní ze sousedních krajin, které pak používali k zušlechtění svých domácích chovů. Zlepšovali tak vlastnosti svých původních menších koní dovozem koní východního typu z daleké Fergany (Uzbekistán), přičemž o zvětšení tělesného rámce se snažili křížením s koňmi skytskými.
Pro chov koní v Řecku jsou nejvhodnější nížiny v Thesálii a v Epeiru. Po staletí se v tomto prostředí chová pindos, známý také jako thesalský kůň. Není pochyb o tom, že toto plemeno pochází přímo od starověkého thesalského koně, jehož řecký básník Oppianos (asi 211 př. n. l.) shledal proslulým "krásou, odvahou a vytrvalostí". Pindos je patrně také ovlivněn koňmi peloponéskými, arkadskýmí a epidaurskými a patrně ještě dalšími, dnes už zcela zapomenutými plemeny.

Popis a charakteristika:

Pindos měří v kohoutku kolem 132 cm. Je to tvrdý a otužilý koník, schopný přežít i při velmi chudé výživě. Hlava je poněkud hrubší. Malé oči jsou zapadlé a budí dojem, že kůň je netečný a tvrdohlavý. Tělo je poměrně ploché, s málo osvaleným krkem, ale kohoutek výrazný. Kůň má vysoko nasazený ocas, záď často hubenou, střechovitou, s malým osvalením bérce. Záď je na pohled slabá, hřbet je dlouhý a pony se zdá "krátký v žebrech". Nohy jsou štíhlé s nevýraznými klouby. Kopyta jsou většinou strmá, někdy těsná, což je typické pro koně ze suchých, horských oblastí. Rohovina je velmi tvrdá, takže nepotřebuje kování. Pindos je velmi ceněn pro svou odolnost, ale má pověst tvrdohlavého koně.

Využití:

Dnes se pindos, typický jistým krokem, používá v horách jako soumar, k lehké práci v malých hospodářstvích a v lesnictví, ale může být užitečný i jako jezdecký a tažný pony. Klisny tohoto plemene se často užívají k produkci mul.

pincgavský kůň

1. března 2008 v 1:37 Plemena koní

Původ a historie:

Je to původní těžší typ norika, který se nejdéle udržel v Solné komoře a v Korutanech. je typický pro nižší horské polohy.

Popis a charakteristika:

Je málo proštlechtěný a chovatelé si ho tak necení, protože má řadu vad, například chybný postoj zadních nohou, příliš dlouhý hřbet, málo kvalitní kopyto a těžký klus. Je vysoký 165 - 170 cm, má těžkou hlavu s malýma očima, núhledné, někdy i svislé uši. Lopatku má strmou, žebra plochá, málo klenutá a holeně nekvalitní. Zajímavé zbarvení - tygr, straka, mourek nebo červený bělouš - je dnes vzácností, převládají hnědáci nebo ryzáci.

Využití a sport:

Vzdor těžkému klusu a nepravidelnému kroku to byl spolehlivý, vytrvalý a klidný tahoun, který se všestranně osvědčil i na dlouhých tratích.

peruánský paso

1. března 2008 v 1:36 Plemena koní

Původ a historie:

Původ peruánského pasa se odvozuje přímo od koní, které do Peru dovezl roku 1532 španělský conquistador Francisco Pizzaro. Cestovní koně španělského původu se vyznačovali mimochodem a tento krok spolu s vysokou akcí noh se u tohoto plemene v Americe dochoval dodnes, ač v Evropě zanikl. Paso je mnohem ušlechtilejší než ostatní kreolští koníci, má asi 75% berberské a 25% andaluské krve. Přesto se v odlišných podmínkách značně změnil, takže představuje skutečně svébytné plemeno. Na rozdíl od ostatních divokých koní, kteří se nezřídka chovají polodivoce, je chov pasa přísně výběrový.

Popis a charakteristika:

Paso je v kohoutku 142 - 155 cm vysoký a má poměrně krátké, silné a bezvadné nohy s výjimečně dobrými spěnkami. Hlava je poměrně ušlechtilá, plochá a široká tvář doplňuje celkový vzhled pasa. Oči jsou jaské a velice výrazné, tlama a čelisti jemné. Krk je krátký a vysoko nasazený, ale dobře osvalený. Hluboký trup je svalnatý, hrudník velmi prostorný, plec neobyčejně silná, záď kulatá, výborně osvalená. Stejně jako jiná kreolská plemena má i paso vynikající kosti a kopyta a v poměru ke své velikosti neobyčejně velké srdce a plíce. Hlezenní kloub je dlouhý a dokonale stavěný. Klouby jsou velmi pružné a kopyta tvrdá. Jemná hříva a ohon jsou dosti bohaté a často zvlněné, srst je jemná a hladká. Zbarvení může být libovolné, přednost mají hnědáci a ryzáci. Nejdůležitějším znakem plemene je zvláštní druh mimochodu, zvaný paso. Přední nohy "plavou", tj. mírně rozmetají, silné zadní nohy dělají díky mocnému odrazu velmi dlouhé kroky. Jízda na mimochodníkovi je neobyčejně plynulá a příjemná. Rozlišuje se paso corto pomalý cestovní chod), paso largo (rychlý, prodloužený) a reprezentační paso fino.

Povaha:

Peruánský paso je inteligentní a snadno ovladatelný.

Využití a sport:

Paso je jezdecký kůň mimořádných kvalit. Nerad cválá, ale svým mimochodem rychle urazí velké vzdálenosti. Je neobyčejně vytrvalý a jezdec se na něm se vůbec neunaví. Říká se, že paso dovede vyvinout rychlost až 24 km/hod a v tomto chodu si uchovat mimochod i v těžkém terénu dlouhou dobu bez únavy. Malý, ale mohutně stavěný paso je schopný přežívat z minimálních přídělů potravy a je ideálním vytrvalým honáckým a jezdeckým koněm.

perský kůň

1. března 2008 v 1:33 Plemena koní

Původ a historie:

Perský kůň je starověké plemeno koně, u kterého se předpokládá, že vzniklo v Persii asi 2000 let p.n.l. Údajně je starší než arab. Je znám pod mnoha různými jmény v celém Iránu a okolí - většinou podle rodin, které ho chovaly. Počty perského koně se hodně zredukovaly především kolem roku 1950, kdy Irán postihla epidemie koňské nemoci z Afriky.

Popis a charakteristika:

Typově se perský kůň hodně podobá arabovi, ale je o něco těžší. Má vynikající orientační schopnosti, je houževnatý, odolný, temperamentní a dobromyslný. Hlava je typu araba se štičím profilem, uši jsou malé, pohyblivé. Tělo je svalnaté a kompaktní, krk klenutý, Hrudník hluboký. Hříva a ohon jsou jemné, ocas je nasazen a nesen vysoko. Barva převládá bílá, vyskytují se hnědáci, ryzáci. Výška se pohybuje mezi 146 a 156 cm.
Jaf je méně atraktivní než darašuri, ale prozměnu je odolnější a vytrvalejší, schopnější snášet extrémní pouštní klimatické podmínky.

Povaha:

Obdobná jako u arabského koně, temperamentní, ale dobře ovladatelný.

Využití a sport:

Perský kůň byl dříve užíván jako dopravní prostředek, ale po zavedení moderní techniky slouží jako sportovní kůň pro místní soutěže.

percheron

1. března 2008 v 1:31 Plemena koní

Úvodem...

Peršeron je jedním z nejelegantnějších chladnokrevných koní. Na vzniku plemene se podílel též arabský kůň, takže plemeno má prostorné, energické chody. Jeden znalec z 19. století, pravděpodobně poněkud unesen sympatiemi k tomuto plemeni, prohlásil, že "je to arab ovlivněný podnebím a zemědělskou prací, k níž byl využíván po staletí."

Vysvětlení názvu:

Jméno těchto ušlechtilých chladnokrevných koní připomíná úrodný kraj La Perche ležící západně od Paříže, kde šlechtění silných a elegantních tažných koní probíhá od desátého století našeho letopočtu. Kraj s mírným klimatem a úrodnou půdou, kde se z arabského hřebce a zemské klisny zrodil jeden z nejvýznamnějších chladnokrevných koní.

Původ a historie:

Percheroni patří k nejstarším francouzským plemenům koní. Podle starodávných kronik vznikl jejich chov roku 732, kdy byl v bitvě u Poitiers poražen rytířem Karlem Martelem saracénský vůdce Abd-el-Rahman. Jeho vzácní arabští a berberští hřebci se stali kořistí vítězného vojska a rozptýlili se po celé Francii. Jejich největší část však zůstala v kraji La Perche.
O něco později si do místního kraje přivezl hrabě Rotrou z křížové výpravy v letech 1096 - 1099 několik orientálních hřebců, kteří byli kříženi s klisnami místního chovu. Tak vzniklo plemeno, které později ovlivnili i těžcí normandští koně.
Současnou podobu získali zástupci plemene v průběhu osmnáctého a devatenáctého století. Od roku 1760 byli v hřebčíně Le Pin využíváni arabští plemeníci, z nichž nejvíce vynikli Godolphin a Gallipoli, který se stal otcem nejslavnějšího percheronského hřebce Jeana le Blanca. Po těchto dvou plemenících zdědili dnešní percheroni ušlechtilou hlavu a převládající bíle zbarvení, ohnivější temperament, lehkost v pohybu a vytrvalost v práci. Percheronští hřebci tahali omnibusy, dostavníky, nákladní káry ve městech i na venkově, pracovali v zemědělství i u těžkého dělostřelectva a sloužili i pod sedlem.
Historickým okamžikem se stal rok 1815, kdy po znovunastolení dynastie Bourbonů cestoval po Francii bohatý Američan Morgan. Percheroni, kteří táhli jeho kočár při cestě do Francie, se mu natolik zalíbili, že je odkoupil a poslal lodí přímo do Ameriky. Percheroni se stali brzy velmi oblíbenými pro svou pracovitost (jejich neoficiální rekord v tahu činí 1547 kg), ale i proto, že jejich krev výrazně zlepšovala kvalitu dalších tažných plemen koní. Brzy byl velký počet hřebců vyvezen do zahraničí, především do jižní a severní Ameriky, Austrálie, Jihoafrické republiky, Itálie, Japonska a Ruska, a percheroni se stali známými po celém světě.

Popis a charakteristika:

Největším koněm na světě byl percheron Dr. Le Gear (nar. 1902), který v kohoutku měřil 213,3 cm a vážil 1372 kg. Jinak se hmotnost percheronů pohybuje mezi 770 až 1100 kg a kohoutková výška od 155 do 175 cm. Hlava percherona je ušlechtilá s hranatým, širokým čelem a rovným profilem. Uši jsou jemné, dlouhé, oči živé a poněkud vystouplé, nápadné jsou dlouhé a široce rozevřené nozdry. Hlava je nasazena na dlouhém, výrazně klenutém krku s bohatou hřívou a nápadným kohoutkem. Představitelé tohoto plemene mají hluboký a široký hrudník, který umožňuje dostatečný rozvoj plic, šikmou lopatku, široké tělo, ktátká, dobře vázaná bedra a mohutnou, louplou záď, která je skloněná a na tažné plemeno neobvykle dlouhá. Nohy jsou silné, svalnaté, s dobrými, pevnými klouby, kopyta vynikají tvrdou rohovinou a spěnky nejsou kryty rousy. Chod percheronů je dlouhý a poměrně plochý. Většinou jsou tito koně, k jejichž popularitě hodně přispěla i slavná malířka koní Sara Bohneurová, grošovaní bělouši nebo vraníci. A zatímco po tmavě zbarvených koních byla velká poptávka zejména v Brazílii, bělouši se v tropech osvědčili nejlépe ze všech chladnokrevných koní.
Nyní se ve Francii chová percheron ve dvou typech. Malý typ, který dosahuje kohoutkové výšky maximálně 162 cm, byl proslulým poštovním koněm. Pro jejich elegantní vzhled, živý temperament, prostornější chody a větší vytrvalost jsou dodnes velmi žádanými koňmi pro provozní práce i práce v zemědělství.
Chovatelé z Perche soudí, že těžký typ percherona vznikl vlivem působení noriků, kteří byli za napoleonských válek v Rakousku ukořistěni a působili řadu let v chovu. Na vzniku tohoto typu se pravděpodobně podílely i těžké boloňské klisny ze severního Přímoří. Koně tohoto typu měří v kohoutku kolem 175 cm, mají rovnou, nebo mírně klabonosou hlavu, delší a měkčí hřbet a silné lymfatické končetiny. Slouží k dopravě těžkých nákladů v kroku a klusu a protože je o ně veliký zájem především ze strany zahraničních kupců, je možné se s nimi setkat ve více než deseti dalších zemích.

Využití:

Během dlouhých let sloužil percheron jako válečný, kočárový, selský, lovecký a tedy jako jezdecký kůň. V dnešní době se užívá k různým účelům a v neposlední řadě k přehlídkám. Impozantní soutěží je ve Francii Percherou Special Show, v níž si měří síly vítězové jednotlivých departmentů.
V roce 1883 byla na pomoc všem chovatelům a příznivcům percheronů založena Societé Hippique Percheronne de France, která má na starost chovatelskou problematiku a registraci všech koní v oblasti Perche a vede plemennou knihu koní z Orne, Sarthe, Mayenne, Maine et Loire, Eure, Calvadosu, Eure et Loir a Loir et Cher. Tato organizace je zárukou kvalitní šlechtitelské práce a produkce koní, jejichž obliba v řadě zemí stoupá.

peloponéský pony (penneia)

1. března 2008 v 1:28 Plemena koní

Název:

Peloponéský pony, penneia

Původ a historie:

Předky většiny poníků z východního středomoří byli starobylí orientální koně menšího formátu, chovaní tam už ve starověku. K jejich zušlechtění přispěli Benátčané, dovážející různé typy koní. Další nekontrolovaný příliv orientální krve nastal v 19. století.

Popis a charakteristika:

Peloponéský pony, je velmi úhledný, štíhlý, lehký koník s malou výraznou hlavou, s rovným, dosti dlouhým krkem a strmou zádí. Má dlouhé, štíhlé a suché nohy, jeho výška se pohybuje kolem 125 cm, nejvýš do 140 cm. Povoleny jsou všechny barvy, chová se často jako hnědák, ryzák nebo bělouš. Hříva a ohon jsou spíše sporé, kůže je tenká, srst hladká.

Povaha:

Otužilý, skromný, ochotný.

Využití:

Výborný pracovní kůň, uplatňuje se v zemědělství. Hřebci se používají ke krytí oslic s cílem získat mezky.

padang

1. března 2008 v 1:26 Plemena koní

Původ a historie:

Padang pochází ze Sumatry a jedná se v podstatě o zušlechtěný typ batackého původu. Choval se v Padang Mangabes na jižním pobřeží ostrova, kde Holanďané založili hřebčín, a byl zušlechtěn arabskou krví. Předkem ponyů chovaných v Padang Mengabes mohl být málo známý kmen místních koní zvaný preanger, což byl patrně výsledek křížení mezi místními klisnami a dovezenými araby nebo berbery. V zemi jako je Indonésie, kde není pro dokonalý vzrůst koní vhodné podnebí, ani půda, nelze pochybovat o tom, že jedinou možností bylo přilití krve araba nebo berbera, protože ti jediní mohli zlepšit domorodé poníky. Ostatně bez trvalého přílivu krve koní z jiných oblastí nelze místní stáda uchránit před degenerací.

Popis a charakteristika:

Je to lehce stavěný pony, poměrně kvalitní a ohnivý. Je silný a vytrvalý, daleko víc, než by se dalo předpokládat z jeho velikosti. Ani při těžké práci v úmorném vedru se nepotí. Padang je vysoký 127 cm. Má lepší tělesnou stavbu než ostatní plemena ze Sumatry, ale kostra je lehká. Holeně jsou dlouhé, kopyta tvrdá a dosti dobře utvářená, spěnky jsou slabé. Záď je přiměřeně dobře utvářená, bedra jsou kratší. Kůň není v zádi přestavěný, jako jiná plemena.