Moji potkani ZDE
Ohodnotím blog ZDE
Vytvoř si originální fotku ZDE

Únor 2008

orlovský klusák

28. února 2008 v 15:14 Plemena koní

Úvodem...

Ještě dnes je na území bývalého SSSR chována spousta koní pro potřeby zemědělství a dopravy. Zejména ve východních oblastech jsou koně pro hospodářství stejně důležití jako kdysi v počátcích rozvoje mongolské říše. Chová se zde mnoho koní, kteří byli vyšlechtěni v hřebčínech pro zvláštní účely, nebo sloužili k reprezentaci bohaté vrstvy. Orlovský klusák je jedno z nejstarších a nejpopulárnějších plemen v Rusku. Vznikl v 18. století jako lehký tažný kůň a současně jako kůň sportovní.

Původ a historie:

Orlovského klusáka vyšlechtil kníže Alexej Grigorjevič Orlov (1737 - 1808) ve svém orlovském hřebčíně u Moskvy zhruba kolem roku 1780 připářením bílého arabského hřebce Smetanky, získaného od tureckého sultána, k nejlepším dánským, holandským, meklenburským a arabským klisnám. V roce 1788 umístil všechna zvířata do svého nově založeného hřebčína Chrenovoje ve voroněžském kraji, kde pokračoval ve vývoji plemene za pomoci svého správce V.I.Šiškina. Brzy se ukázalo, že nejlepších výsledků dosahují kříženci araba s dánskými a holandskými klisnami (ty měly podíl španělské krve). Z této kombinace vzešel zakládající hřebec orlovského klusáka - bělouš Bars I. Narodil se v roce 1784 a byl to vnuk Smetanky a syn Polkana I, jehož matka byla dánská klisna. Polkan byl jeden z pěti potomků Smetanky. Polkana zkřížili s velkou holandskou klisnou s dobrou kostrou a mohutným svalstvem, která měla nezbytný uvolněný pohyb a energický klus. Tyto vlastnosti Bars I zdědil.
Bars I připouštěl klisny různých plemen, které sám měl v rodokmenu: arabky, holandské a dánské klisny i kříženky arabů s meklenburgy. Další strategií bylo použití příbuzenské plemenitby, a to na potomky jeho synů. Prakticky všichni čistokrevní orlovští klusáci jsou spřízněni s Barsem.
Systematický trénink a stupňující se snaha o zvýšení rychlosti v Moskvě vyústily v roce 1834 zkouškami výkonnosti - rychlosti. Z tohoto důvodu byl orlovský klusák poněkud zatlačen americkým klusákem. Proto byl vyšlechtěn rychlejší ruský klusák, výsledek křížení amerických klusáků s orlovskými. Mezi lety 1890 a 1917 bylo do Ruska dovezeno 156 hřebců a 220 klisen amerického klusáka. Po skončení 1. světové války došlo k dalšímu příbuzenskému křížení orlovských klusáků. Ve 30. letech minulého století byli opět užíváni kříženci amerického klusáka a teprve v roce 1949 byl ruský klusák uznán jako plemeno a ze závodišť vytlačil orlovského klusáka, tradiční a ustálené plemeno.

Popis a charakteristika:

Orlovský klusák je houževnatý a tvarově dokonalý kůň. Je dostatečně velký, hřebci v kohoutku měří asi 162,5 cm, klisny 155,5 cm. Proporce orlovského klusáka jsou vynikající. Malá hlava sice není příliš ušlechtilá, ale u některých jedinců je pěkná. Krk je charakteristicky dlouhý, labutí, vysoko nasazený. Kohoutek je úměrně vysoký. Hřbet je delší, jak bývá u klusáků zvykem, ale bedra jsou svalnatá a kříže široké a mohutné. Standard plemene požaduje délku těla od ramenního kloubu po výběžek sedací kosti 163 cm a obvod hrudníku 183 cm. Nohy jsou dostatečně silné, kostnaté, dobře stavěné a korektní. Hůře stavění koně mají někdy příliš dlouhé nohy, ti lepší však při tom mají dostatečnou hloubku hrudníku. Někdy se projevuje slabost šlach. Toto vše je dědictví po holandských klisnách. Zvětšila se výška na úkor končetin a výsledkem byly dlouhé a slabé holenní kosti. Obvod holeně by neměl byt menší než 20 cm. Zadní nohy a hlezna jsou silná a schopná vyvíjet mohutný odraz. Ocas je nasazen vysoko na poměrně krátké zádi. Za pohybu jej kůň nese vysoko. Převládající barva, která je výsledkem arabského vlivu, je bílá. Černá a hnědá jsou také běžné, ale ryzáci jsou vzácní.
Plemeno má pět základních typů. Jednotlivé typy jsou proměnlivé, podle toho, ze kterého hřebčína koně pocházejí. Nejlepší a nejtypičtější jsou z Chrenovoje. Ostatní např. koně z Permu na Urale, mají méně ušlechtilý vzhled, kdežto typy z Tuly a z Dubrova jsou těžší a svou tělesnou stavbou se blíží spíše tažným koním. Užitečné křížení s jinými plemeny pak přináší širokou paletu zvířat vhodných k nejrůznějším účelům, což je součást chovného programu orlovského klusáka.
V předrevolučním Rusku se orlovský klusák choval asi ve třech tisících hřebčínech a stanicích a ještě dnes je na území bývalého SSSR pravděpodobně více než 30 000 čistokrevných orlovských klusáků.

Využití:

Současný orlov je zlepšený jako dostihový klusák. Důraz se klade na odpovídající výšku a elegantní tělesnou stavbu s dobrými končetinami. Také výkonnost je zlepšena. V minulých letech se výrazně zasloužil o zlepšení jiných plemen. V této roli se uplatňoval silný vliv především na ruská plemena. Přispěl k vývoji donského a terského koně, ruského klusáka a některých těžkých plemen. Těžší typy orlovských klusáků ze zapřahají do ruské trojky. Jsou zapřaženi tři koně vedle sebe. Prostřední kůň, koreň, kluše, postranní, příslušně vyvázaní, musí cválat, aby s ním udrželi tempo. Vycvičit koně do ruské trojky je velmi náročné.

oldenburský kůň

28. února 2008 v 15:11

Úvodem...

Oldenburský kůň byl vyšlechtěn v 17. století jako kočárový kůň, který se také hodil pro práci v zemědělství. Během staletí chovatelé přizpůsobovali toto plemeno požadavkům trhu, přikřižovali krev právě vyhledávaných plemen, ale i při takovéto plemenitbě se snažili udržet jednotný typ. Oldenburský kůň 17. století byl typický tažný kůň s vysokou karpální akcí a dosti strmou plecí. Za posledních sto let se však změnil v daleko elegantnějšího jezdeckého i lehkého tažného koně. Významnou typovou přestavbu zaznamenal jeho chov ještě v 60. - 70 letech minulého století.

Původ a historie:

Oldenburský kůň pochází z provincií Oldenburg a Východní Frísko a jeho základem byli starofríští koně, kteří obývali oblasti mezi řekou Vezerou a holandskou hranicí. Za přeměnou tohoto plemene v kočárového koně vděčíme nadšení vládce Oldenburgu, hraběte Antona Günthera z Oldenburgu (1603 - 1677). Tento šlechtic dovezl španělské a neapolské koně, v obou případech plemena s berberskou krví, tehdy velmi známá a považovaná za nejvýznamnější a nejcennější v Evropě. V chovu využíval zejména bílého hřebce Kranicha, potomka významné španělské linie a pravděpodobně velmi podobného našim kladrubákům, kteří se tehdy v Kladrubech chovali už bezmála sto let, od roku 1579.
Během dalšího století urazil starý klabonosý oldenburg dlouhou cestu k ušlechtilejšímu kočárovému koni, který v případě potřeby nevypadal špatně ani pod sedlem. Ačkoliv byl mnohem hodnotnější než jeho předchůdci, uchoval si velikost, hloubku trupu i ranost svého plemene, což je pro tak mohutně stavěného koně neobvyklý rys.
V posledních desetiletích 18. století se do Oldenburska dostali vedle španělských, neapolských a berberských koní také angličtí polokrevní hřebci. Tito polokrevníci s krví raných plnokrevníků a norfolkských "cestovních" klusáků byli dovezeni jako zušlechťující prvek. Po tomto počinu následovala delší, citlivá doba stabilizace. Příliv další cizí krve se potom objevil ve větší míře teprve koncem 19. století. Kolem roku 1879 se znovu uplatnili angličtí plnokrevíci, a to z jedné linie odvozené od nikdy neporaženého Eclipse, potomka Darley Arabiana a zakladatele čtyř uznávaných linií plnokrevníků.
Stejně jako využití plnokrevníka bylo důležité i zavedení osvědčeného clevelandského hnědáka. Kdysi ovlivněn španělskou krví a nepřekonatelný jako tažný kůň svou životností a silou, se stal clevelandský hnědák přirozeným protějškem anglického plnokrevníka a také výborným skokanem. Do chovu se také dostali kříženci hannoverských koní, ale největší vliv měli normandští koně (základna pro Selle Francais) prostřednictvím Normana 700, hřebce pocházejícího od vylepšených norfolských roadsterů, kteří také měli krev Darley Arabiana. Po 1. světové válce se opět zvýšil zájem o produkci silných užitkových koní pro zemědělství. Potřeba tohoto typu koní poklesla teprve po 2. světové válce a chovatelé se opět snažili vyhovět trhu, kde převládala poptávka po užitečných a všestranných jezdeckých koních dostatečné hmotnosti, ale s dobrými prostornými a elastickými chody. Tak vznikl prototyp moderního oldenburga - byl to stále ještě velký, líbivý kůň, ale mnohem ušlechtilejší než jeho předkové.
V padesátých letech našeho století, kdy se kladl důraz hlavně na chov jezdeckých koní, byl do chovu zařazen normandský hřebec Condor, mající 70% krve plnokrevníka. V téže době byl dovezen také plnokrevník Lupus. Do té doby se především křížili plnokrevníci s některými hannoverány. Plemenná kniha byla založena roku 1861 a v roce 1892 byly zavedeny zkoušky.

Popis a charakteristika:

Oldenburský kůň je v kohoutku vysoký 165 - 175 cm, ale může měřit až 180 cm. Obvod hrudi měří kolem 200 cm, holeň 23 - 25 cm a hmotnost dosahuje 700 kg. Hlava by se dala popsat jako jednoduchá, ale příjemná. Profil je rovný, nebo lehce klabonosý. Výraz je v podstatě přátelský a upřímný, v očích je náznak odvahy. Žuchvy jsou silnější a hlava je celkem dobře zavěšena na krku. Krk je dlouhý, vysoko nesený a velmi silný, držením stále ještě připomíná těžké karosiéry. Plece jsou silné, ale ne tak dlouhé, jako u plnokrevníka. V kombinaci s šířkou hrudníku neumožňují rychlý pohyb. Kohoutek je velmi dobře utvářen, hřbet je silný a dlouhý, záď velmi široká a silná a přispívá k mocné akci oldenburského koně. Ohon je nápadně vysoko nasazen a vysoko nesen. Zadní nohy jsou mimořádně silné a robustní. Klouby jsou velké, holenní kosti krátké. Největší pozornost se věnuje kvalitě kopyt. Ta musí svou velikostí odpovídat velkému rámci koně. Trup je hluboký a uchovává se dosud délku a celkovou linii kočárového koně. Záď má dostatečnou délku dobrého skokana.
Oldenburský kůň je nejmohutnější ze všech teplokrevných jezdeckých koní. Má rytmické a pružné chody a pohybuje se velice korektně, akce je vyšší. Ve zbarvení převládají hnědáci, tmaví hnědáci a vraníci, ryzáci a bělouši jsou vzácnější.

Povaha:

Povaha oldenburského koně je mimořádně dobrá, v průběhu šlechtění se na vynikající charakter velmi dbalo. Je to učenlivý a trpělivý kůň.

Využití:

Oldenburský kůň je vynikající skokan spolehlivé povahy. Osvědčil se jako skvělý tahoun a všestranný hospodářský kůň. Díky prošlechtění v posleních letech se z něj stal i špičkový jezdecký kůň, vhodný pro drezuru, skokové soutěže, školní, rekreační a honební ježdění. Je hojně rozšířen po celé Evropě a dokonce i v Severní Americe.
Mezi slavné oldenburské koně patří například olympijský Bonfire, valach narozený roku 1983, nebo klisna Weihaiwei, která zvítězila v roce 1994 na mistrovství světa v parkurovém skákání s Frankem Sloothaakem...

oberlandský kůň

28. února 2008 v 15:07 Plemena koní

Původ a historie:

Lehčí typ norika, od nepaměti chovaný ve vyšších horských polohách, se nejdéle udržel v čistém typu v Tyrolsku a ve Štýrsku. Od roku 1884 byla jeho chovu věnována větší péče, bez výraznějšího podílu cizích vlivů.

Popis a charakteristika:

Je podstatně lehčí než jiní chladnokrevníci, žrídka dosahuje výšky 160 cm. Má dlouhý trup s plochým hrudníkem a strmou plecí, slabší záď a kostnaté nohy s výraznými klouby. Postoj zadních nohou je téměř pravidelně šavlovitý. Plemeno vyniká velkou obratností v horském terénu, je pohyblivé, ochotné k práci, otužilé a velm skromné. Povahově je podstatně lepší než jeho příbuzný pincgavský kůň.

Využití a sport:

Dosud se používá v horách, uplatnil se i při vzniku jihoněmeckého chladnokrevníka.

novokirgizský kůň

28. února 2008 v 15:00 Plemena koní

Původ a historie:

Novokirgizský kůň pochází ze starobylého plemene horských kirgizských koní, kteří byli v 15. století zkříženi s koňmi mongolskými (chovanými ve Střední Asii). Po roce 1930 byli zušlechtěni krví anglických plnokrevníků, achaltekinců a karabachů a následně ještě koňmi donskými a anglodonskými s cílem získat odolného koně, který by byl vytrvalejší a rychlejší než původní plemeno. Novokirgizský kůň, který je z 50% don, 25% anglický plnokrevník a 25% kirgiz, byl uznán jako samostatné plemeno v roce 1954.
Novokirgizský kůň pochází v Kirgizie (dnešní Kyrgyzstán) a Kazachtánu.

Popis a charakteristika:

Na svou velikost 140 - 152 cm je novokirgizský kůň dobře stavěný a silný. Obvod hrudi je 155 - 165 cm a holeň měří 17 - 18 cm. Má hezky utvářenou hlavu a jasný, inteligentní pohled. Středně dlouhý krk je dobře nasazený a přechází ve svalnaté plece, které někdy bývá strmější a užší. Má široký, dosti hluboký hrudník, dlouhý trup, rovný hřbet a silnou, svalnatou záď, který někdy bývá strmá. Krátké nohy jsou pevné, mají dobře tvarované klouby a středně velká, pěkně utvářená kopyta. Nejčastěji to bývají hnědáci, bělouši a ryzáci.

Využití a sport:

Novokirgizský kůň je odolné, všestranné plemeno použitelné pro jízdu, nošení nákladů, v zápřehu, k zemědělským pracím i pro soutěžní ježdění. Ačkoli je dost mohutný, je rychlý a dá se využít pro závody. Z alkoholicky kvašeného mléka klisen tohoto plemene se vyrábí populární nápoj kumys. Novokirgizský kůň je proslulý svou schopností pohybovat se ve velice obtížném terénu a nést přitom těžký náklad na dlouhé vzdálenosti. Na sruhé straně je však taký schopný účastnit se všech druhů jezdeckých soutěží. Má mnohem volnější akci než většina horských plemen a zvláště dobrý cval. Na krátké vzdálenosti je velice rychlý a dokáže uběhnout 1000 metrů za 1 mintu a 15 vteřin. Novokirgizský kůň je navíc velice plodný a dokáže přežít i při velmi skrovné stravě.

normandský kob

28. února 2008 v 14:58 Plemena koní

Úvodem:

Normandský kob je potomkem malých koní, známých pod názvem bidet, kteří obývali Bretaň a Normandii snad už v době před příchodem římských legií. Tito houževnatí, vytrvalí koníci příšli patrně z Asie a při přechodu oblastí nynějšího Ruska byli mohutně ovlivněni geny mongolských koní. Snad získali během cesty i stopy zušlechťujícího vlivu orientálních plemen. Vždy praktičtí Římané křížili Kelty poněkud zušlechtěné koně se svými těžkými soumarskými klisnami, které sloužily v jejich legiích a vytvořili tak silné, zavalité koně se širokými zadky, předchůdce moderních normandských koní...

Původ a historie:

Oblast La Manche v Normandii ve Francii se považuje za středisko chovu normandského koba, podobně jako se někdejší hrabství Cardigan ve středním Walesu považuje za domov velškého koba. Hlavním chovným zařízením pro normandské koby jsou Národní hřebčinec v Le Pin a pak v Saint Lo. Normandie má vápencový podklad a vysoce kvalitní pastviny s bohatým obsahem minerálů - to byli hlavní činitelé ovlivňující úspěšný chov koní a odrážející se ve velikosti plemen, v kvalitě jejich kostry a hmoty.
Od 10. století se Normandie považovala za jednu z nejlepších oblastí pro chov koní. Vápencové podloží a pastviny s bujnou travou představovaly ideální prostředí pro odchov hříbat. Normandští chovatelé se hlavně proslavili svými válečnými koňmi, kteří se nyní, ačkoliv nebyli tak těžcí jako mohutní chladnokrevníci z Flander, změnili v tažné.
V 16. a 17. století se tito koně stali lehčími následkem zušlechtění arabskými a berberskými koňmi. V 19. století byli dále kříženi s anglickými plnokrevníky a norfolskými roadstery, po případě s plnokrevnými anglickými "huntery", hřebci rovněž ovlivněnými roadsterem. Tento proces vedl ke vzniku anglonormanů, kteří se dnes změnili v plemeno Selle francais, francouzského jezdeckého koně.
Normandský kob, podobně jako řada jiných francouzských plemen, vděčí za mnoho velkým královským hřebčínům a hřebčincům, které se zakládaly ve Francii v 18. století, aby se vyhovělo prakticky nekonečné poptávce po koních pro vojenské účely. Jako jeden z prvních byl založen slavný a nádherný hřebčinec a hřebčín Le Pon. Ludvík XIV. koupil v roce 1665 velkostatek, aby sem přemístil královský hřebčín z Montfortu l´Amaury. Stavba ale nebyla dokončena, a tak se sem první hřebci dostali teprve v roce 1728. Hřebčinec v Saint Lo v oblasti La Manche v Normandii, domov normandského koba, byl založen císařským dekretem v roce 1806 a v roce 1912 zde žilo asi 422 hřebců. V roce 1944 byl starý hřebčinec zničen nepřátelským útokem, ale časem byly poblíž postaveny nové budovy, a v roce 1976 byl stav hřebců doplněn na 186, z nich 60 bylo normandských kobů. Také v Le Pin se chovají kobové společně s klusáky, anglonormany, pl nokrevníky a peršerony.
Začátkem 20. století se normani rozdělili na normandské koně jezdeckého typu, vhodné pro jízdní oddíly armády a méně kvalitní, robustněji stavěné typy, vhodné do lehkého tahu. V Saint Lo se také začaly u lehkých tažných koní kupírovat ocasy. Jednalo se spíše o praktické než módní opatření, protože u tažných koní se mohly opratě zachytit pod ocasem koně, pokud byl dlouhý a to mohlo být nebezpečné. Krátce nato byla tato zvířata nazvána koby podle dvojúčelového anglického koba, jemuž se velmi podobala a získala statut samostatného plemene.
Přesto, že hřebci normandského koba stojí v hřebčínech i hřebčincích, zejména v Sain Lo, nevede se plemenná kniha. Chov se ale dokumentuje a někde jsou organizovány zkoušky výkonnosti.

Popis a charakteristika:

Normandský kob je silný, mohutně stavěný kůň. Je těžší než jeho předchůdci, kteří se chovali pro amrádní potřeby, a které mnohdy i úřady označovaly jako těžké jezdecké koně, použitelné i pro lehký tah. Jsou také těžší než jejich moderní velšský protějšek. Ovšem není to skutečně těžké plemeno, ale teplokrevník postrádající masivní proporce skutečného chladnokrevníka. Plemeno si dosud uchovalo hbité, energické chody svých předků, hlavně jejich klusácké schopnosti a dobrý charakter. Kobové jsou nyní v Normandii stejně populární jako je velšký kob ve venkovském životě starobylého velšského hrabství Cardiganshire.
Normandský kob měří v kohoutku 160 - 168 cm, je to nejčastěji ryzák, ačkoliv se vyskytují také hnědáci a příležitostně i červení bělouši. Hlava je delší a poměrně těžká, ale úhledná, mohutný krk má tukový hřeben. Trup je hluboký, silný hřbet krátký a záď mohutná. Krátké svalnaté nohy nemají rous. Přiměřeně silná hlezna jsou odpovídající, a to jak anatomickou stavbou, tak fyziologickou funkcí. Přední i zadní holeně jsou krátké. Klouby jsou výrazné a kosti mají dostatečnou sílu a dobrou kvalitu. Rámec je mohutný a velký, ale bez masivnosti chladnokrevníků. Plece jsou silné a umožňují pozoruhodně prostorný klus. Středně velká kopyta jsou zdravá.

nonius

28. února 2008 v 14:50 Plemena koní

Úvodem...

Koncem 19. století mělo Maďarsko více než dva miliony koní a prodávalo mladé koně pro kavalerii v celé Evropě. Mělo i několik nějvětších světových hřebčínů, včetně Mezöhegyesu, který založil císař Josef II. roku 1785. Kdysi v něm bylo ustájeno 12 000 koní...

Vysvětlení názvu:

Název plemene pochází od anglonormandského hřebce jménem Nonius Senior, který je zakladatelem plemene.

Původ a historie:

Hřebčín v Mezöhegyesi byl centrem šlechtění Nonia a příbuzného Furiosa. Hřebec Nonius Senior, hřebec-zakladatel plemene Nonius se narodil roku 1810 v hřebčíně La Rosiéres v Normandii jako potomek normandské klisny a anglického plnokrevníka Oriona. Maďarští vojáci ho ukořistili po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska r. 1813. Nonius Senior měřil v kohoutku 164 cm a prý byl dost nevzhledný. Traduje se, že měl těžkou hlavu s malýma očima a dlouhýma ušima, krátký krk, dlouhý hřbet, rovný kříž a nízko nasazený ocas. Jeho potomstvo ho však hodně převyšovalo, bylo vynikající, mělo klidnou povahu, ochotu k práci, kvalitní chody a obyčejně i pěkný vhled. Nejdříve Nonia připouštěli s klisnami nejrůznějších plemen - s arabskými, anglickými polokrevnými, španělskými i normandskými. Byl otcem 15 vynikajících hřebců, především dominantního Nonia IX. Nonius Senior uhynul roku 1832 a roku 1870 jeho registrované potomstvo představovalo 2800 hřebců a 3200 klisen.
Po roce 1860 se do chovu zařadilo více plnokrevníků, aby se odstranily zbývající tělesné nedostatky a v roce 1970 se stádo rozdělilo na dva typy: malý (do 165 cm), který pracuje výtečně pod sedlem i v zápřeži a velký (nad 165 cm), který se osvědčil jako kočárový kůň a pomáhal i při lehkých polních pracech. Později se vliv anglického plnokrevníka omezil a Nonius se stal vyrovnanější a silnější, až se ustálil jako tažný a pracovní kůň. Klisny křížené zpětně s plnokrevníkem dávají vynikající potomstvo, které se uplatňuje jako všestranný jezdecký kůň s vynikajícími skokanskými schopnostmi.

Popis a charakteristika:

Výška Nonia je asi 153 - 162 cm u velkého typu a asi 153 cm u malého typu. Hlava je bez ohledu na vliv plnokrevníka charakteristická pro polokrevného koně. Klidný a upřímný pohled odráží jeho ochotnou povahu a vyrovnaný temperament, který je důležitou vlastností tohoto houževnatého, skutečně všestranného koně. Oči jsou menší, uši pohyblivé.
Krk je přiměřeně dlouhý a pěkně nesený, je dobře stavěný a doplňuje ideálně celkový rámec těla. Kohoutek je výrazný a plec dostatečně šikmá a silná. Rámec a hlavně silný hřbet jsou charakteristické pro středně těžkého huntera, anebo pro vytrvalého, pohyblivého kočárového koně. Nonius je velmi zdravý kůň, s dobře stavěnými krátkými končetinami a správně formovanými kopyty. Všechny proporce svědčí o síle. Klouby jsou korektní, obvod holeně vynikající a hrudník hluboký. Hřbet je široký, záď mohutná, hodící se ke jízdě i k zápřahu.
Z barev převládá hnědá, tmavě hnědá, ale vyskytují se také vraníci a různé odstíny ryzé barvy. Někde, např. v ČR se chovají i nevybělující hnědí a červení bělouši, patrně potomci starošpanělských a kladrubských klisen z maďarských chovů (Ménesbirtók Nonius).
Koně dospívají až v 6 letech věku, ale jsou relativně dlouhověcí. Rychlost není znakem plemene, ale pro všechny druhy jezdeckého sportu a pro práci v zápřeži je dostatečná. Všechny chody se vyznačují velkou živostí a prostorností.

Využití:

Nonius je výborný těžký jezdecký kůň. Osvědčuje se jako hunter a díky povaze je ideální pro rekreační ježdění - je spolehlivý. Hodí se i k tahu, kde projevuje ochotu, sílu a vytrvalost. Lze ho využít také v zemědělství jako všestranného pracovního koně, zejména v nížinách. Díky spolehlivosti je vhodný také k léčebné jízdě.

německý jezdecký pony

28. února 2008 v 14:07 Plemena koní

Původ a historie:

Německý jezdecký pony vznikl křížením. Proces započal v 60. letech křížením robustních pony plemen s arabskými hřebci, neboť se ukázala potřeba vyšlechtit menšího koně pro ježdění dětí. Modelem pro takového koně byl britský jezdecký pony.

Popis a charakteristika:

Výsledkem šlechtění v Německu je kůň menšího rámce, velmi temperamentní, u nějž se hlavní váha klade na chody a skokové schopnosti. Poněkud mohutnější jedinci jsou úspěšně využívaní k rekreačnímu ježdění a distančním jízdám. Je to elegantní pony, svou stavbou a její proporcionalitou podobný teplokrevníkům velkých jezdeckých plemen. Často je tento pony velmi ušlechtilý, díky arabskému vlivu. Vyskytují se všechny základní barvy, strakoši jen velmi zřídka. Výška se pohybuje mezi 130 - 148 cm.

new forest pony

28. února 2008 v 14:05 Plemena koní

Úvodem...

Žádné z původních britských plemen nemá geneticky tak pestrý původ jako New Forest pony, ale žádné z nich také není tak dokonale přizpůsobeno prostředí. Před dobytím Anglie Normany v roce 1066, kdy byl Winchester hlavním městem Anglie, musel každý, ať cestoval kterýmkoliv směrem, projet New Forest v jihozápadním Hampshiru. Díky tomu se mohli místní poníci zdejšího stáda křížit jak s tudy projíždějícími koňmi tak s koníky chovanými v okolí. Přesto si působením prostředí udrželi původní typ.

Původ a historie:

Z lesního zákona krále Knuta Dánského z roku 1016 víme, že už tehdy žili v New Forest ponyové. Po dobytí Anglie Normany vytvořil William II. Rufus (1087 - 1100) z New Forest královskou honitbu, kde byli chráněni jeleni. Tehdy se ustavilo i Právo obecné pastvy, zajišťující využití lesní půdy.
První zaznamenaná snaha o zlepšení kmenového stáda ponyů spočívala ve vysazení 18 velšských klisen. Daleko nejvýrazněji ale ovlivnil poníky z New Forest plnokrevník Marske, i když o dlouhodobém výsledku jeho působení v New Forest je možné diskutovat. Marske se do New Forest dostal v roce 1765, po rozpuštění hřebčína, který patřil vévodovi z Cumberlandu. Jako všichni plnokrevníci té doby neměřil Marske více než 147 cm. Neměl úspěch na dostihové dráze, ale byl otcem Eclipse, jednoho z největších dostihových koní všech dob. Eclipse si získal pověst už v první dostihové sezoně v roce 1769 a Marske byl tudíž neprodleně ustájen v hřebčíně v Yorkshiru.
Lidé žijící v New Forestu snad uplatňovali v dalších letech nějakou formu řízeného chovu, ale v 19. století už bylo stádo tak zdegenerované, že bylo nezbytné jeho ozdravění. V roce 1852 královna Viktorie zapůjčila arabského hřebce Zorah, ale během čtyř let připustil pouze 112 vybraných klisen. V důsledku příbuzenské plemenitby ve stádě se stádo New Forest ponyů stále zhoršovalo. Byl tedy vytvořen nový připářovací plán a v roce 1889 zapůjčila královna Viktorie další dva hřebce, araba Abeyana a berbera Yirrassana, kteří měli daleko větší vliv, zejména prostřednictvím Abeyanova syna z velšské klisny.
Degenerace by se patrně projevila znovu, nebýt zásluh lorda Arthura Cecila a lorda Lucase. Aby napravil ztrátu hmoty, která se u volně žijících koní projevovala spolu se špatnou kvalitou kostí a nedostatkem tvrdosti, Cecil obstaral mnoho anglických koní, především ponye z ostrova Rum (černé gallowaye) a výběr skotských horských poníků, daleských, fellských, dartmoorských exmoorských a velšských ponyů. Lucas přidal krev proslulého velše Starlighta prostřednictvím svých picket ponyů a rovněž použil dartmoory, exmoory a feely. Dokonce do stáda vřadil i basutského ponyho, kterého dovezl z jižní Afriky, ale nezdá se, že by tento kůň měl v chovu nějaký patrný vliv.
Šedou eminencí plemene se stal pólo pony Field Marshall. Působil v New Forest v letech 1918 - 1919 a projevil se významně hlavně v linii slavných brookside ponyů. Po druhé světové válce se vytvořila skupina pěti hřebců - zakladatelů moderního plemene. Tito koně, kterí mají v rodokmenu nejlepší z moderních foresterů, jsou Danny Denny z linie Dyoll Starlight, Goodenough, potomek klisny velšského typu, údajně po Field Marshallovi, Brooming Slipon, ryzák po Telegraph Rocketer z Judy XV, Brookside David, potomek Field Marshala a Knightwood Spitfire po Brookside Spitfirovi z klisny Weirs Topsy, jejímž otcem byl vraný skotský pony Clansman, od něhož se patrně odvíjejí všechny plavé linie New Forest ponyů.
Chovatelská společnost pro chov New Forest ponyho se jmenuje Splečnost pro chov New Forestského ponyho a pro chov dobytka a byla vytvořena po sloučení předešlých společností roku 1938. Plemennou knihu založila roku 1960.
Přizpůsobivý a populární New Forest pony se chová v mnoha hřebčínech ve Spojeném království i na evropském kontinentě. Jeho původním domovem je New Forest v západním Hampshiru. Tento kousek země byl královskou honitbou v dobách normandských vládců Anglie v 11. století. Stáda ponyů, která dosud žijí v lese, jsou vlastnictvím občaní a nepříznivě ovlivňují životní prostředí. Naneštěstí jsou i ona pod tlakem moderní doby na prostředí, který vede k zmenšování vhodných pastevních ploch a k zhoršování kvality i k poklesu množství na nich rostoucí potravy.

Popis a charakteristika:

Přínosy jednotlivých prvků působících na vývoj New Forest ponyho lze v některých případech vysledovat. Například hlava typem a velikostí může připomínat spíše velkého koně než ponyho. Také výška v kohoutku je nápadně proměnlivá - volně žijící ponyové mají být malí, 122 - 127 cm vysocí, ale v hřebčínech chovaní mohou dosahovat až 147 cm výšky. Nicméně rozhodující je vliv prostředí. U ponyů chovaných volně v lese je dosud patrná slabší konstituce. Forester má od přírody velmi jistý krok, plec je dobře utvářená, zvláště u jezdeckých typů. Má delší krok než většina ostatních britských ponyů a vyznačuje se velmi prostorným, lehkým klusem. Podobný klus nemá žádný z domácích ponyů britského původu. Povoleny jsou všechny barvy kromě strakaté a modrookých krémových koní. Převládá hnědá barva.
Hlava ponyho vyvolává dojem inteligence, je ušlechtilá, zváště u jezdeckých typů. Plece, které jsou dlouhé a šikmé, lze označit za skutečně jezdecké. Hrudník je hluboký, záď je dobře osvalená, souměrná a ocas vysoko nasazený. Pony má dobré a silné končetiny.
Pony je dobře cvičitelný a inteligentní.

Využití:

Je to typický jezdecký pony vynikající dlouhým, plochým a jistým chodem. Forest poníci vynikají v soutěžích všestrannosti.


namibijský kůň

28. února 2008 v 14:00 Plemena koní

Původ a historie:

Namibijský kůň je záhadný a zdivočelý kůň, který se náhle objevil v jihovýchodní Africe, v Namibii. V polovině 80. let minulého století se v poušti Namib v okolí řeky Koiseb pohybovalo asi 40 stádeček koní, celkem 267 zvířat. Záhadou je jak jejich původ, tak příčina, proč se ocitli v tak nepříhodné oblasti.

Popis a charakteristika:

Většinou jsou to vraníci nebo tmaví hnědáci poměrně ušlechtilého vzhledu, blízcí spíše anglickým polokrevníkům než basutům nebo berberům. Jsou kolem 150 cm vysocí a jejich typ je nevyrovnaný. Chováním se blíží skutečným divokým koním, hřebci jsou velmi bojovní a nedůvěřiví. Koně se obratně pohybují v neschůdném terénu, vydrží pět dní bez vody a spásají i slanomilnou vegetaci.

Využití:

Tito koně nejsou žádným způsobem využíváni, avšak zvažuje se jejich zákonná ochrana.

Bratz Baby Ponyz

24. února 2008 v 14:26 Hraj
Oblékni si jednoho ze čtyř roztomilých poníků a předveď ho všem na módním molu. Poníka můžeš zkrášlit mnoha rozličnými způsoby - od kompletní změny hřívy, ozdob až po barvu kopýtek. Také mu můžeš dát jemné melíry a učesat mu jeho bujnou hřívu. Nakonec si poníka můžeš vytisknout.
Tady

SONK

20. února 2008 v 18:55 | šíša |  Já - deník a všechno možné
Ahojík:))

Sem v soutěži o nej křečka!:))

Jestli se vám fotka mýho křečka líbí, tak mu můžete dát hlásek tady :))

Je tam pod jménem Sněhulka(bohužel tento křeček je už po smrti :,( ).

Za všechny vaše hlásky děkuju!!!:)

za valentýnskou bleskovku

18. února 2008 v 15:16 | šíša |  Soutěže
Pro Šárku:
Pro Haníka:
Pro Wingo:

Valentýn♥-bleskovka

14. února 2008 v 18:25 | šíša |  Soutěže
Čusík lidi!:)

Tak jak ste slavili svýho Valentýnka??

Sem tu neměla dlouho bleskajdu a že je dneska Valentýn tak aspoň vím co sem napíšu za otázky:)

Takže tady jsou↓



1) Tak jak ste slavili svýho Valentýna??

2) Jaký ste dostali dárek??

3) Co pusinka?? Sladká??

4) Taky ste tomu druhému dali dáreček??



Tak pište pište:)

SONB

13. února 2008 v 19:49 Já - deník a všechno možné
Ahojík!:)

Sem v SONB!

Takže pokud se vám muj blogis líbí tak mi plsky dejte hlásek tady

Za všechny vaše hlásky děkuju!!!:))

muj 1.blendík♥

11. února 2008 v 19:52 | šíša |  Moje výroba
Můj 1.blendík:))

Docela hezký,ne??

my diplom za SONB

10. února 2008 v 19:29 | šíša |  Moje ceny
Tak tohle je krásnej diplomek od Míši (tady) za Soutěž O Nejlepší Blog!:))

Děkuju!:))
I vám všem za hlásky!:))

*SB*

7. února 2008 v 19:51 SB

Sbénka

•sisfoto.blog

•harrypotter5.blog

•etos12.blog

•petrusa-pavelkova.blog

•parrot-paradise.blog

•pet-potkan.blog

•dusekoniku.blog

•krecik-kissinka.webnode

•starshine--legaci.blog

•potkans.webnode.cz

•cute-but-psycho.blog

•our-yorkshire.blog

mustang

2. února 2008 v 20:07 Plemena koní

Původ a historie:

Na území Mexika přivezl koně v roce 1519 dobyvatel Hernando Cortez a později ho se svými koňmi následovali další španělští dobyvatelé, dobrodruzi a misionáři. Jednalo se o silné zdravé španělské koně, většinou křížence koně andaluského, arabského, berberského nebo plemene jennet. Jméno mustang je odvozeno od španělského slova ,,mesteno", které znamená divoký nebo zbloudilý. Koně přežili náročnou cestu přes moře, což svědčí o jejich velké výdrži. Později se rozšířilo po Severní Americe a místní Indiáni se zpočátku před nájezdy ozbrojených Evropanů na koních nedokázali bránit.
Postupem času se ale Indiáni naučili koně nových osadníků krást. Nejprve je jedli nebo pouštěli na svobodu, ale později si začali uvědomovat, že koně se výborn hodí k jezdeckým účelům. Strakaté koně měli nejraději, zřejmě pro jejich přirozené maskovací zbarvení. Indiáni se tak stali opravdovými znalci koní a některé indiánské kmeny dokonce zakládaly své chovy.
Koně, kteří byli vypuštěni na svobodu nebo sami utekli, žili pak ve stádech v divoké přírodě. V polovině 19.století sev Americe vyskytovaly více než dva miliony zdivočelých koní, ale do konce století se jejich počet výrazně snížil. Začaly se budovat farmy a rozšiřovat pozemky, a tak se velikost území přístupného volně žijícím potomkům domácích koní rychle zmenšovala. Současně bylo hodně koní zabíjeno. Koně představovali hrozbu pro místní farmáře, protože ničili úrodu, na druhé straně poskytovali levné maso pro výrobce krmiv.
Dnes je mustang chráněným zvířetem. V současnosti žije hlavně na Západě přes 50 tisíc zástupců tohoto druhu.

Popis:

Zdivočelí domácí koně dorůstají dospělosti teprve po čtyřech až sedmi letech života. Na jaře a v létě rostou běžným tempem, ale na podzim a v zimě se růst téměř zastaví, neboť nemají tak velký přísun potravy. Za chladného počasí spotřebují veškerou energii na udržení tělesné teploty. Liší se podle exteriéru a podle něj lze také mnohdy poznat, která pokrevní linie převládá. Některá stáda mají hodně znaků společných s plemenem quater, jiná se podobají spíše plnokrevníkům, arabům nebo plemenu morgan. Rozmanité je také zbarvení. V některých stádech žijí hlavně skvrnití jedinci, jinde se vyskytují převážně hnědáci. Mustang má silné nohy, silnější než jaké najdeme u jiných koní. I kopyta jsou nadprůměrně silná, protože volně žijící kůň musí být schopen zvládnout bez podkov jakýkoli terén.
Výška mezi 135-150 cm. Zbarvení-všechny typy barev, nejrozšířenější jsou ryzáci.

Využití:

Zdivočelé koně samozřejmě nelze v pravém slova smyslu využívat tak jako ostatní plemena. Mustangy lze nicméně zkrotit a osedlat.



murgeský kůň

2. února 2008 v 13:16 Plemena koní

Úvodem...

Když návštěvník Apulie v jižní itálii zatouží po změně, opustí pláže jaderského nebo jónského moře a zamíří pár kilometrů do vnitrozemí, octne se v mírně zvlněné krajině, kde jeho pohled upoutá krásná scenérie - pastviny poseté skalkami a rozdělené zídkami, sem tam proložené kamennými kužely střech tradičních farem zvaných truli a dubovými lesy. To je Murge. Z lesa se ozývá jemné cinkání zvonků, které postupně zesíli a před překvapeným výletníkem se odehraje nečekané představení. Grandiózní nástup na scénu v plném cvalu si připravilo zvoněním stádo hlavních protagonistů tohoto divadla v přírodě - murgeských koní. Koně patří od nepaměti k Murge, tak jako Murge patří jim.

Původ a historie:

Kraj Murge se stal koňskou pokladnicí, ze které čerpali panovníci koně pro své rozsáhlé výboje už od starověku. Na koních odchovaných v Apulii dobývali pravděpodobně Řekové Tróju, a slavný Bukephalos ještě slavnějšího Alexandra Velikého pocházel ze stejných končin. A to byl teprve začátek proslulého tažení koní z Itálie Evropou.
Podpatek italské boty byl 3000 let mostem mezi západem a východem a místem, přes které se přehnali snad všichni dobyvatelé mířící na sever a ze severu na jih. Vládci se měnili, jediné co po nich zůstávalo, byli jejich koně. Sacaréni sebou přivedli berbery a araby, římský císař Fridrich II. si oblíbil Murge natolik, že sem na začátku 13. století přestěhoval svůj dvůr včetně chovu koní. O jeho chovu a na jeho dobu velmi moderních metodách selekce platných všeobecně do dnešních dnů přináší doklady jedna z prvních knih o veterinární medicíně a šlechtění koní De medicina equorum od Giorna Ruffa. Jako nejvhodnější místo pro chov tvrdých a odolných válečných koní si zvolil Murge i benátský dóže, jenž založil na skalnatých pastvinách hřebčín La Cavalerizza. Španělé, kteří vládli střídavě s Francouzi neapolskému království až do sjednocení Itálie, přiváželi koně z Andalusie a Francouzi dodali hutný základ v podobě koní západního typu. A tak se region Murge stal jedinečným tavícím kotlem, který dal vzniknout stejně jedinečnému plemeni koní zvaných Murgese.
Z našeho pohledu zajímavá historie koní z Murge začíná s nástupem zlatého věku evropské hipologické kultury 16. - 17. století. V té době daroval neapolský král Alfonso I. rozsáhlé državy v tomto kraji šlechtické rodině Aquaviva, která si od té doby mohla připsat titul Conte di Conversano. První hrabě Conversano Andrea Matteo byl velikým milovníkem koní a uznávaným odborníkem. Na svém panství soustředil nejlepší chovný materiál té doby, kupoval hřebce z Andalusie i z orientu. Jeho odborné kvality ocenil i císař Ferdinand I., který ho pověřil nákupem plemeníků pro rakouské císařské hřebčíny. Protože rodina Conversano byla rodinou osvícených feudálů, kterí věděli, že užitek jim přinese i zušlechtění populace koní v celém regionu, byli jejich plemeníci vždy volně k dispozici pro ostatní majitele klisen. Tak vznikl typ koně, který byl nepřekonatelný ve své tvrdosti, pracovitosti a dlouhověkosti. Kůň z kraje Murge se stal nezanedbatelným vývozním artiklem a pod značkou "Conversano" tak v 17. století proudeila krev z jižní Itálie do královských a šlechtických hřebčínů po celém Starém kontinentu. Touto cestou se dostali do Vídně za vlády Josefa II. i dva černí hřebci pojmenováni Conversano a Napolitano, kteří se stali zakladateli dodnes trvajících linií lipických koní. Ale to už je jiný příběh.
Zatímco u habsburského dvora se stále těšili koně na podkladě neapolsko - španělské krvě nehynoucí oblibě, v jejich domovině je čekal jiný osud. Od konce 18. století až do sjednocení Itálie v roce 1861 stále často měnili koně z Murge svého majitele, i když tentokrát poněkud svérázným způsobem. Lidová rebelie proti okupaci jihu seveřany z Pimontese se v průběhu času proměnila v organizované loupeživé bandy čítající i několik tisíc mužů. Ti si obstarávali koně krádežemi na náhorních planinách Murge. Kvality murgese, především tvrdost a nepřekonatelná jistota při pohybu ve skalnatém terénu, jim zajistily i v tomto případě obsazení do hlavní role. Proslulá savojská kavalerie používající koně na podkladě anglické krve neměla proti mužům na koních, kteří byli na skalách jako doma, nejmenší šanci na úspěch. Bandité se díky "svým" koním byli schopni přesouvat denně na obrovské vzdálenosti. Když telegraf ráno vyťukával zprávu o brigantech (jak se jim říkalo), kteří operovali večer v místě 100 km vzdáleném, nebylo výjimkou, že se právě objevili pod okny. I toto dobrodružství přineslo koním z Murge slávu a ocenění, ale pro chov mělo důsledky spíš negativní.
Když na začátku 20. století byly pochytány poslední zbytky banditů, mohla vláda konečně začít vnucovat jihu svou vizi rozvoje zemědělství a průmyslu. Pro chov koní v Apulii to znamelnalo promísení s nesčetnými jinými cizími plemeny, což přineslo téměř absolutní smazání charakteristických rysů tamní populace. Přestože královský dekret z roku 1885 zakazoval používat v té době jiné než licencované hřebce, (většinou tehdy oblíbené anglické importy), díky určité izolovanosti a polodivokému způsobu chovu koní v Murge se alespoň na tomto území o rozloze 4000 čtverečních kilometrů zachovaly původní znaky koní staré neapolsko - španělské krve.
Dnes se dá považovat murgese za jediné opravdu původní italské plemeno koní, které se vyhnulo masivnímu pokřížení. Pod vedením asociace chovatelů murgese koní, která vznikla v roce 1927 a za přispění státního hřebčince Instituto Incremento Ippico ve Foggii se v současné době chová v krají Murge výhradně toto domácí plemeno, jehož populace čítá asi 1500 koní.

Popis a charakteristika:

Podle standardu se chovají murgese ve dvou barvách. Absolutní převahu mají vraníci bez odznaků. Asi pouze dvě procenta pak tvoří nevybělující bělouši, tzv. roani (u nás se jim dříve říkalo mourci). Jsou to mohutně osvalení koně s vysoko nasazeným širokým krkem, podobným jako u andaluských, nebo lipických koní. Kohoutek je méně výrazný a přechází v široký a dlouhý hřbet, který je často volnější. Prsa jsou svalnatá a široká, pleca a hrudník dobře vyvinuté. Další dědictví, jenž je spojuje především s naším klenotem starokladrubským koněm je často se vyskytující klabonosá hlava. Hlava je dobře posazená, zepředu široká s malýma ušima. Velké živé oči zakrývá dlouhá hustá hříva, která je často zvlněná. Končetiny jsou pravidelné a suché, obvod holeně často přesahuje 22 cm. Rohovina kopyt je vemi tvrdá. Výška je velmi variabilní a liší se podle jednotlivých typů. Pokud vyloučíme extrémy, pohybuje se výška mezi 1,50 - 1,66 m, ale už dnes se na některých hříbatech ukazuje, že se horní hranice patrně posune dál (růst u těchto koní se zastavuje v pěti letech).
Už od počátku šlechtění se začaly formovat rozdílné typy této rasy. Kůň z Murge s nejmenším vzrůstem je velice nervní, s velmi hustou hřívou, zřetelně zkadeřenou, s jemnými klouby, malými kopyty, s jemnou hlavou s ušlechtilým profilem. V bedrech je krátký, ale dobře osvalený a je to opravdu krasavec - má v sobě viditelně zakonzervovány arabské a berberské předky. Je rychlý a vytrvalý, využitelný pod sedlem i k tahu a tamní vesničané mu láskyplně říkají "knížátko". Další typ je středního vzrůstu a vynika mimořádně dobrým osvalením. Jeho předky jsou právě ti koně, kteří byli používáni k boji. Po nich zdědil vraník z Murge odvahu, rozvážnost a ovladatelnost. Krk má širší než jeho ušlechtilejší příbuzní, hlava je z profilu rovná, nebo mírně klabonosá, klouby jsou silnější a kopyta větší. Poslední typ je největší a je živoucí vzpomínkou na krásné koně z vojenských přehlídek. Má velmi elegantní chody, větší hlavu, kterou hrdě nosí na dlouhém krku. Impozantní vzhled doplňuje dlouhá a hustá hříva.

Povaha:

O již zmíněné odolnosti murgese by se daly napsat celé oslavné ságy. Spalující horka v létě a studený vítr v zimě zocelily koně z Murge natolik, že jim jen těžko může jiné evropské plemeno konkurovat. Mezi jejich hlavní přednosti patří i neuvěřitelně příjemný temperament a učenlivost.

Využití a sport:

Dnes je murgeský kůň využíván především k agroturistice, vytvalostnímu ježdění a zápřahovému sportu. Jsou to maximálně splehliví a věrní partneři, jimiž byli ostatně po celou dobu. Pro tuto svou komplexnost byli vybráni například jako služební koně pro strážce národních parků a přírodních rezervací v Itálii.

morgan

2. února 2008 v 13:14 Plemena koní

Úvodem...

Morgan, první uznané americké plemeno, vděčí za svou existenci fenomenálnímu koni úžasných schopností, hřebci Justinu Morganovi. Je to kůň tak pozoruhodný, že se mu sotva nějaký v bohaté historii koňského rodu vyrovná. Jeho původ však není vyjasněn, a tak poskytuje široké pole pro domněnky hipologů. Morgan sehrál významnou úlohu zejména při vývoji obou nejdůležitějších sportovních amerických plemen, amerického jezdeckého koně a amerického klusáka...

Původ a historie:

Na jaře roku 1789 se narodilo malé hnědé chlupaté hříbátko. Patrně to bylo na farmě v západním Spriengfieldu, stát Massachusetts, ale stejně tak je možné, že to byl západní Hartford, stát Connecticut. Jeho původ je dodnes nejistý. Matce, která měla velmi dobrý rodokmen, kolovala v žilách krev plnokrevníků. S otcem hřebečka už to však není tak jednoznačné. Buď jím byl anglický plnokrevních True Briton - potom by jeho předkové byli převážně plnokrevníci s menším přídavkem arabské krve. S přihlédnutím k exteriéru se proto spíše přikláníme ke druhé variantě, že otcem byl lehčí tažný kůň, hnědák nazývaný Dutch Horse, vzhledem podobný dnešním koním fríským.
Jisté však je, že hříbě pojmenovali Figure a že již jako dvouleté bylo v místním zpravodaji inzerováno jako plemeník. Přibližně v této době spojil osud jeho život s Justinem Morganem - 46letým učitelem a hudebním skladatelem. Ten přijal hřebce od původního majitele (jistého pana Whitmana) jako splátku dluhu. Podle něho byl kůň později přejmenován a pod jménem Justin Morgan se zapsal do historie.
Knížka Margarety Henryové Justin Morgan koně měl líčí romantický příběh o dlouholetém přátelství dvou Morganů - člověka a koně. Pravda je však poněkud odlišná. Pan Morgan, jehož jméno plemeno nese, vlastnil koně pouze asi 3 roky. V době, kdy získal Figura, byl J. Morgan vdovec, měl 3 děti a tuberkulózu. Jelikož se jeho zdravotní stav nelepšil, ale spíše naopak, vědomí blízké smrti ho přinutilo rozloučit se s koněm.
Za utržené peníze koupil pár akrů půdy ve Vermontu, kde s rodinou žil, neboť považoval za moudré odkázat po smrti dětem raději půdu než koně, který vyžaduje péči. Poté Figure několikrát změnil majitele, jejichž přesný počet není znám. Nejvýznamnějšími byli snad bratři David a John Gossové. Na jejich farmě žil Figure 7 let. Jako plemeník byl velmi vyhledáván a připouštěl velké množství klisen nejrůznějšího původu z širokého okolí. Množství jeho potomků bylo závratné a bez ohledu na to, o jakou klisnu šlo, potomci vždy zdědili Justinovu povahu i podobu.
Teprve koncem 19. století však bylo toto plemeno ustanoveno pod názvem Morgan. O založení a vedení registru Morganů se zasloužil Joseph Battell. Sestavil fenomenální dvoudílnou plemennou knihu s ilustracemi a fotografiemi a stanovil pravidla a podmínky registrace. Jako plemenný hřebec směl být zaregistrován kůň, jenž měl nejméně 1/64 krve Justina Morgana a klisny 1/32 Morganovy krve. Hříbata, jejichž rodiče byli registrovaní Morgani, byla zapsána do plemenné knihy automaticky. V roce 1909 vznikl Morgan Horse Club se sídlem ve Vermontu, který byl v roce 1971 přejmenován na American Morgan Horse Association (AMHA).
Vraťme se však ještě k samotnému Figurovi. Hnědák v dospělosti neměl o moc víc než 140 cm cm v kohoutku a vážil asi 430 kg. Ačkoliv pracoval celý život na poli, nebyl mohutný jako ostatní tažní koně a nebyl ani dlouhonohý jako koně plnokrevní, i když nad nimi při závodech hravě vítězil. Měl sílu, měl i rychlost, a co víc, měl ušlechtilou hlavu, mírnou povahu a způsoby dostatečně vybrané, aby mohl nosit prezidenta.
Paradoxem je, že tento významný zakladatel plemene zemřel na pastvině na farmě nedaleko městečka Chelsea v zimě roku 1821 stejně nenápadně, jako se před 32 lety narodil. Příčinou smrti nebylo stáří, jak by se mohlo zdát (všichni, kdo ho znali, potvrdili, že na svůj věk se choval a vypadal velmi mladistvě), ale zanedbané zranění, které mu způsobil některý z jeho stádových kolegů. Poměrně špatný zdravotní stav, nedostatečná péče a krutá zima udělaly své. Mrtvý kůň byl zanechán tam, kde vydechl naposled, nikdo se ani neunavoval vykopat jámu...
Teprve po letech si někdo vzpomněl a dnes je na pastvině c Chelsea kámen s nápisem: "Ná této farmě leží tělo Justina Morgana narozeného 1789. Zemřel 1821. Zakladatel prvního amerického plemene koní."
Jak již bylo řečeno, Figure měl velice rozsáhlé potomstvo. I jejich využití bylo rozmanité. Zatímco američtí kolonisté používali Morgany k práci na farmě, lidé z města si je oblíbili jako dopravní prostředek kvůli pohodlí a eleganci. Také ve vojsku našli tito koně uplatnění. Jak generál Sheridan v barvách Unie, tak Stonewall Jackson v barvách Konfederace měli Morgany. Kromě toho na nich jezdila celá vermontská kavalerie v dobách občanské války a nechyběli ani u Little Big Hornu.
Svou roli sehráli při vzniku plemen jako American Quarter Horse, American Saddlebred a Tennessee Walking Horse. I dnešní Americký klusák má v žilách mnoho morganské krve. Kolem roku 1800 byl nejrychlejším klusákem na světe Ethan Allen 50 - Justinův velkolepý a půvabný vnuk. Další z jeho potomků se zvučným jménem - hřebec Shepherd F. Knapp - byl exportován do Anglie, kde ovlivnil chov nejen klusáků, ale i Hackneyů.

Popis a charakteristika:

Současný Morgan se mírně liší od svého "praotce". Průměrná výška se pohybuje mezi 142 - 152 cm. Nejčastější je hnědé nebo černé zbarvení, ale můžeme se setkat také s plaváky, žluťáky a výjimečně i myšáky. Hlava je působivá, s rovným, nebo mírně konkávním profilem, širokým čelem, velkýma očima a krátkýma ostražitýma ušima. Klisny mají o něco delší uši než hřebci. Krk je mírně klenutý, plece šikmé, kohoutek výrazný. Tělesná stavba zaručuje dostatek síly pro spíd. Prsa jsou široká, chody ploché, prostorné. Tělo je hluboké, kompaktní, s krátkým hřbetem. Vyklenutá žebra, široká bedra a hluboké slabiny, dobře osvalená záď s vysoko nasazeným ocasem, který dosahuje v klidu až na zem - to jsou další charekateristiky Morganovy postavy. Končetiny jsou korektní, štíhlé, ale dostatečně kostnaté. Klouby jsou tvrdé a dobře utvářené. Nohy mají tvrdou konstituci. Kopyta jsou tvrdá a zdravá, dlouhé, šikmé spěnky umožňují dlouhý a pružný krok.

Využití:

Vužítí Morgana je i dnes všestranné - parkury, drezura, reining, cutting, zápřahy, turistické a rekreační ježdění, hiporehabilitace, práce na farmě - to všechno tento nenáročný koník zastane. Pro svou milou povahu a nevysoký vzrůst se velmi dobře hodí k dětem.
Kromě chovatelských aktivit a registrace se AMHA zabývá také organizováním soutěžních programů. Soutěže ve třídě otevřené: zúčastnit se mohou všechna plemena koní. Přihlášky musí být podány nejpozději do 30.11. kalendářního roku, neboť vyhodnocení se provádí za uplynulý rok. Soutěžit můžete v nejrůznějších disciplínách, body ze soutěží se sčítají a koncem roku se udělují ceny jezdcům a koním. Jsou-li jezdec i kůň členy AMHA, současně se automaticky účastní soutěží AMHA High Point a Morgan Medaillon. Medaile (zlaté, stříbrné a bronzové) lze získat po dosažení určitého množství bodů, případně mílí (podle toho, o jakou soutěž jde) během časově nehoraničeného období, ale pouze jedenkrát za život.
Morgan Pathways programm je soutěž pro ty, kteří jezdí na koni pouze pro potěšení. Ocenění jsou udělována po 75, 150, 300, 500, 1000 a 2000 hodinách strávených v sedle Morgana v terénu.
Pro mládež je tu organizace American Horse Association Youth (AMHAY), která pořádá nemalé množství soutěží pro mládež. Nejvyšší z nich je Grand National a Světový šampionát, probíhající každoročně v říjnu v Oklahoma City. Členství není podmíněno vlastnictvím koně, ale po zaplacení členského poplatku se členem může stát každé dítě, které má zájem o koně, sportovní ježdění, společnou zábavu, přátelské soutěžení a fair play.

Zajímavost:

Morgan jménem Comanche, kůň kapitána Mylese Keogha byl jediným koněm neindiánského původu, který přežil bitvu u Little Big Hornu v roce 1876. Utrpěl řadu poranění, ze kterých se však zotavil a dožil se úctyhodného věku 29 let.