Moji potkani ZDE
Ohodnotím blog ZDE
Vytvoř si originální fotku ZDE

Září 2007

apassionatta

16. září 2007 v 11:40 | šíša |  Videa

kůň jako člověk

16. září 2007 v 11:40 Videa

videika koní:))

16. září 2007 v 11:39 | šíša |  Videa

funny horses

16. září 2007 v 11:23 | šíša |  Videa

parkur

16. září 2007 v 11:23 | šíša |  Videa

drezura

16. září 2007 v 10:47 | šíša |  Videa


lusitáno

7. září 2007 v 18:44 Plemena koní

Úvodem...

Lusitano je portugalská "verze" přeslavného andaluského koně, i když se zde projevují určité rozdíly. Lusitano je například o hodně "nohatější" než andalusan - jinými slovy "mezi tělem koně a zemí prosvitá více denního světla".

Původ a historie:

Až do doby poměrně nedávné byli koně chovaní na Iberském poloostrově považováni za jediné plemeno. Teprve na počátku 20. století se obě země rozhodly, že si založí nezávislé plemenné knihy. Lusitano i andaluský kůň mají stejný genetický základ, je však pravděpodobné, že vzdáleným předkem lusitana je arabský kůň. Oficiální název lusitana platí až od roku 1966 a je odvozen od jména Portugalska (Lusitania) ve staré latině.

Popis a charakteristika:

Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. Průměrná výška je 157 cm, někteří hřebci však mohou dosahovat výšky až 162 cm. Hlava je malá, dlouhá a jemná s malými ušnicemi a jemnými žuchvami. Profil je poněkud vyklenutý a v čelní části je hlava nápadně široká. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají belouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci. Plece jsou poněkud strmější, kůň má díky tomu vysokou akci nohou. Krk je půvabný, typicky andaluský. Kohoutek jen zřídka ostře vystupuje, většinou je nízký, ale i tak dobře završuje plece. U mnohých představitelů plemene je obvod hrudníku menší, než lze očekávat u tak masivního a atletického koně. Krátký hřbet, pevná bedra a šikmá záď vynahrazují některé proporcionální nedostatky. Lusitano má příliš dlouhé holeně, které přispívají k celkovému "nohatému" vzhledu koně. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Hříva a ohon jsou bohaté, jemné a vlnité, ohon je nasazen nízko.

Využití:

Lusitano byl kdysi jezdeckým koněm portugalské kavalerie. Používali ho na lehkou zemědělskou práci, na ježdění i jako kočárového koně. Slávu si získal jako partner portugalského bojovníka s býky zvaného rejoneador. V Portugalsku býka nezabíjí a pro koně by byla ostuda utrpět zranění. Proto se velice cenění koně rejoneadorů trénují v nejrůznějších pohybech. Čelit útočícímu býkovi a zpracovávat rozzuřené zvíře vyžaduje obrovskou odvahu a pohyblivost - vlastnosti typické pro lusitana.
Lusitano je velice ochotné, vnímavé a inteligentní zvíře, proto se dobře hodí pro Haute Ecole. V důsledku toho poždadavky na jeho drezurní využití narůstají. I když musí být lusitano rychlý a vyvážený, chody má vznosné, což samozřejmě není na škodu jeho využití v terénu, v kočáře, anebo při drezuře.
Jak po staletí dokazovali, jsou lusitanové velmi učenliví. S jejich pyšným držením těla a pozoruhodnou radostí ze života se znamenitě hodí pro vysokou školu. Jsou však vhodní i pro skokové soutěže. Lidé, kteří s nimi pracují, hovoří o velkém porozumění, které se mezi koněm a člověkem rychle vyvine.

lotyšský kůň

7. září 2007 v 18:42 Plemena koní

Původ a historie:

Lotyšský kůň je mladé plemeno, datující se od dvacátých let minulého století, kdy byly místní klisny kříženy s německými, anglickými a francouzskými koňmi. Jako plemeno byli lotyšští koně uznáni roku 1952 a ačkoliv od té doby došlo k přimíšení oldenburga a hannoverana, příliš se to na plemeni neodrazilo.

Popis a charakteristika:

Lotyšský kůň je mohutně stavěný tažný kůň proslulý svou silou v tahu. Je to všestranný pracovní kůň obdařený pracovitostí, vytrvalostí a dobrými, aktivními chody. Existují dva odlišné typy lotyšských koní: těžký zápřahový typ, který je založený především na oldenburgovi, norfolském roadsterovi a anglonormanovi, a lehčí verze, u níž převládá hannoverská krev. Lotyšští koně mají dobrou stavbu těla a jsou velmi pohybliví. Hřebci měří až 164,5 cm a klisny 162,5 cm. U těžšího typu převládají vraníci, u lehčího typu ryzáci.

Povaha:

Plemeno je známé svou klidnou povahou, která z něj činí spolu s jeho sílou a energií oblíbeného pracovního koně.

lokajský kůň

7. září 2007 v 18:40 Plemena koní

Původ a historie:

Lokajský kůň je horské plemeno chovné v Tádžikistánu na západním okraji Pamíru a také na jihu pohoří Ťan-šan. Vznikl v 16. století zásluhou Lokajů, kočovného uzbeckého kmene, který se stěhoval na východ od Aralského jezera. Zprvu to byla směs středoasijské krve, kterou později výrazně zlepšil příliv krve perské (jomuda) a také karabaira, nejvýznamnějšího uzbeckého plemene. K dalšímu zušlechtění pak zváště přispěli orientální koně, potomci arabů a turkmenských koní. V současnosti byl přikřížen terský kůň, arab, achaltekinský kůň a plnokrevní hřebci.

Popis a charakteristika:

Lokajský kůň je lehce stavěný, šlachovitý a otužilý kůň s velmi tvrdými kopyty. Výška se pohybuje kolem 150 cm. Krk je krátký a rovný a je v souladu s méně ušlechtilou hlavou. Nohy nebývají vždy korektní, postoj předních je volnější, nebývá u všech koní nejlepší. Stavba zadních nohou není zrovna ideální, jsou však silné a šlachovité. Barva bývá obvykle bílá, hnědá nebo ryzá s kovovým leskem. Někdy se vlní jako u baškira.
Stáda žijí na pastvinách po celý rok, přičemž na jaře přecházejí do vyšších poloh. Klisny se v souladu s kočovnickými tradicemi dojí k přípravě kumysu.

Využití:

Plemeno je všestranně použitelné. Koně zajišťují dopravu přes neschůdné horské kraje, závodí, hrají kokpar (národní hra - jezdecký souboj o kozlí či beraní kůži) a často jsou využívaní jako soumaři. Lokaj se testuje na vytrvalost a účastní se závodů na dostihových drahách v Taškentu a Dušanbe. Je to velmi vytrvalý kůň. Denně může nést jezdce asi 80 km po horských stezkách rychlostí kolem 8 - 9,5 km za hodinu. Lokajský kůň se vyznačuje jistým krokem a je nenahraditelný při práci v horách, kde se nadmořská výška pohybuje mezi 2000 až 4000 metry.

llanero

7. září 2007 v 18:39 Plemena koní

Původ a historie:

V roce 1591 pronikla výprava vedená Antoniem de Berrio po Orinoku až k ústí řeky Caroni ve Venezuele a po ní pak dále k jihu. Měla s sebou 220 koní, které musela po tvrdých bojích s místními indiány opustit. Na pláních kolem Caroni část těchto koní zdivočela, množila se, stáda se zvětšovala o opuštěné a uprchlé koně pozdějších osadníků. Dnes žije ve Venezuele na půl milionu zdivočelých koní, podle plání zvaných llaneros (pláně = llanos).

Popis a charakteristika:

Llanero se jen velmi málo liší od cimarrona a criolla, někdy se ani neuvádí jako zvláštní typ. Tito zdivočelí koně jsou španělského původu a vyznačují se tvrdostí, odolností, obratností a nezvyklým zbarvením. Častí jsou plaváci, isabely, bělouši různých odstínů a tygři. Obratně se pohybují ve vodě.

litevský tažný kůň

7. září 2007 v 18:37 Plemena koní

Původ a historie:

Litevský tažný kůň vznikl v Rusku na konci 19. století a zaregistrován je od roku 1963. Ve své vlasti se stal záhy velmi populární a už v roce 1964 bylo v Litvě 62 000 těchto koní, kteří prosluli svou sílou a plodností. Litevský tažný kůň vznikl křížením žmudského koně (lokální litevské plemeno), švédského ardena a finského koně. Kvalita chovu je chráněná výkonnostními zkouškami hřebců, které zaručují, že do chovu budou zařazeni pouze kvalitní plemeníci.

Popis a charakteristika:

Litevský tažný kůň má vynikající povahu a je mimořádně silný a vytrvalý, což z něj činí ideálního koně pro těžkou zemědělskou práci. Je velmi dlouhověký a proslulý vynikajíci plodností. Velmi dobře se také osvědčuje v těžkých klimatických podmínkách a je odolný vůči zimě. Má také velmi dobré chody, zejména krok a klus, což je u těžkých plemen neobvyklé.
Hlava je pěkná, proporcionální, i když trošku hrubší. Krk je osvalený a hříva vlnitá. Hrudník je hluboký a široký, kohoutek dobře tvarovaný a záď je krátká a silná, ohon vysoko nasazený. Záď je někdy "louplá", ale intenzivním šlechtěním se i tato vada postupně odstraňuje. Celý rámec koně je masivní. Nohy jsou relativně krátké a silné, klouby dobře formované. Občas se objevují na nohou drobné defekty. Výška se pohybuje mezi 155 a 165 cm a barva je nejčastěji ryzá, černá a šedá. Je zde jistá podobnost mezi litevským tažným koněm a lotyškým chladnokrevníkem, především v exteriéru a chodech.

Využití:

Litevský tažný kůň stále pracuje v zemědělství a rovněž se využívá ke křížení s altajským koněm ke zvýšení prodkuce mléka a masa.

litevský jezdecký kůň

7. září 2007 v 18:36 Plemena koní

Původ a historie:

Tento kůň vznikl v 70. letech minulého století, aby v Litvě a v sousedních zemích uspokojil rostoucí poptávku po sportovních koních. Jeho základem se stal litevský tažný kůň zušlechtěný plnokrevníkem, arabem a hannoverským koňem.

Popis a charakteristika

Výška tohoto koně se pohybuje mezi 155 a 162 cm.

lipicán

7. září 2007 v 18:34 Plemena koní

Úvodem...

Jsou krásní, lipicáni... refrén písně Hany Hegerové to říká jasně. Lipicáni jsou pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Protože jsou krásní - ale nejen proto. Bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě. Svědčí o tom staré lidové rčení: "Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém." Bělouši patřili k výsadám kralů. Za pradávných časů bývali chováni v posvátných hájích. Asi nejproslulejším ze všech bílých koní je lipicán.
Lipicán je tak dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou, že si témeř nelze představit jedno bez druhého. Ve skutečnosti se však tito bílí koně chovají skoro na celém územi někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské jezdecké školy v rakouském Piberu. Plemeno se dosud chová v slovinské Lipici, odkud pochází. Drsná vápencová divočina podstatně ovlivnila jecho charakter. Chov lipicána se v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž do Ameriky a Austálie.

Vysvětlení názvu:

Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.

Původ a historie:

Pověstný hřebčín založil regent Karel Štýrský v roce 1580. Lipica je tedy jen o rok mladší než naše starobylé Kladruby nad Labem. Ostatně císař Rodolf II. který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem zmiňovaného Karla Štýrského...
Karel Štýrský měl za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola (španělská proto, že užívala španělské koně), založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce. Devět španělských hřebců a 24 klisen, představitelů plemene, které dominovalo jezdectví až do 18. století, bylo do Lipice dovezeno z Iberského poloostrova. Španělští koně se tu nejen uchovali ještě po celé 18. století, ale také se dováželi. Avšak starý typ bylo stále těžší získat, a proto se často do chovu vpouštěli koně z Itálie (jako neapolitáni z Polesiny, Neapole), z Německa a z dánského Královského hřebčína Frederiskborgu. Všechny tyto chovy byly též budovány na podkladě španělských koní. Konečně v 19. století se projevil silný arabský vliv prostřednictvím bělouše Siglavi, který byl do hřebčína v Lipici zařazen roku 1816 jako 6-letý. Příležitostně také docházelo k pokusům využít v chovu plnokrevníky, ale výsledky nikdy nebyly dobré.

Popis a charakteristika:

Krasová oblast a její kamenitá půda v okolí Lipice výrazně ovlivnily charakter plemene a dodaly mu vysoké kvality.
V lipickém hřebčíně bylo vždy zvykem chovat bělouše, protože ti se jevili pro důstojnost císařského domu jako nejvhodnější. Samozřejmě, že zde existovali, a to až do 18. století i koně jiných barev. Obraz George Hamiltona z roku 1727 představuje chovné klisny z Lipice, mezi nimiž jsou vranky, hnědky, plavky i klisny krémové včetně drobně skvrnitých. Pozdější rytiny, patrně od Ridingera, zachycují i koně skvrnité, piebaldy a skewbaldy. Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí - hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Příležitostně se vyskytují i hnědáci, kteří se však do dalšího chovu nezařazují. Je tradicí vždy jednoho hnědáka chovat přímo ve Španělské škole.
Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene.
Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.
Hlava lipicána je obvykle velice hezká, mírně klabonosá a pěkně zavěšená na krku. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Kohoutek je často méně výrazný a plece je v souladu s jeho tvarem, který stejně dobře vyhovuje pro zápřah i pro ježdění. Důsledkem toho jsou chody spíše vysoké, než dlouhé a nízké. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.

Povaha:

Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.

Využití a sport:

Lipický kůň se využívá ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Předcházela jí akademie pro vzdělávání a přípravu mladých šlechticů v jezdeckém umění založená roku 1572 při habsburském císařském dvoře. Původně nešlo o drezurní soutěže, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. "Španělskou" začala být jezdecká škola ve Vídni nazývána proto, že se tu nejdříve začalo používat koní španělských, tenkrát pro tuto přípravu nejvhodnějších. Lipicáni přišli až později. A také původní škola byla v roce 1735 nahrazena novou. Tato jezdecká škola vznikala v době největšího rozkvětu rakouso - uherské monarchie, přežila její rozpad, dvě světové války a existuje dodnes. Rakousko ji zachovává jako součást svého kulturního dědictví. Pravý milovník by si toto nádherné koňské divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých kříšťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou či Bizetovou hudbou. Tady jsou právě lipicáni, zásadně bílí hřebci, cvičení k vysoké drezuře. Každoročně do zdejší koňské akademie přichází z Piberu kolem deseti tříapůlletých hřebců. Sedlají se však až ve věku pěti let. Do té doby mají dostatek času, aby přivykli prostředí a tréninku.
Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.


libyjský berber

7. září 2007 v 18:30 Plemena koní

Původ a historie:

Tento ušlechtilý berber je výsledkem křížení původních berberů, kteří se na území Libye dostávali ze západu severní Afriky, s egyptskými a východními araby.

Popis a charakteristika:

Je vyšší než původní berber i arab, bývá vyšší než 150 cm. Je značně proměnlivý a neustálený, protože jeho chovu nebyla zdaleka věnována taková pozornost jako arabům. Přesto je to lehký jezdecký kůň výborných vlastností - pohyblivý, vytrvalý, skromný, inteligentní a až kupodivu plodný. Může to být vraník, hnědák, ryzák i bělouš.

Využití a sport:

Přestože má často vynikající předky, používá se v severní Africe jako běžný pracovní kůň k jízdě, nošení zavazadel i k jiné práci. Nezachází se s ním zdaleka tak šetrně jako s arabskými koňmi, ale projevuje velkou odolnost a životnost. V drsných podmínkách se nevyrovná původnímu berberovi, ale je mnohem rychlejší, zejména na krátkých tratí.

lewitzký pony

7. září 2007 v 18:29 Plemena koní

Původ a historie:

Lewitzký pony je systematicky chován v oblasti Lewitz v Meklenbursku (Německo) teprve od roku 1971, a to ve čtyřech typech: malý, lehčí dětský pony, elegantní jezdecký pony. Čtvrtý typ je již poněkud mohutnější. Plemeno vzniklo křížením pony klisen původních rázovitých typů s arabskými a trakénskými hřebci.

Popis a charakteristika:

Svým vzezřením jsou lewitzští poníci velmi odlišní. Svým arabským a trakénským předkům vděčí za ušlechtilou suchou hlavu a za tělesnou stavbu typu jezdeckého koně. V barvách jsou to strakoši nebo skvrnití bělouši (tygr, hermelín), jednobarevní jedinci jsou spíše ojedinělí. Výška se pohybuje od 115 do 148 cm v závislosti na typu. Je to robustní plemeno vyznačující se dobrou mechanikou pohybu.

landéský pony

7. září 2007 v 18:27 Plemena koní

Úvodem...

Ve Francii žijí tři původní plemena ponyů, a to ariežský neboli mérenský, landéský pony a pottok. Jak pottok, tak landais jsou starobylá plemena, odvozená od primitivních koní.

Původ a historie:

Landéský pony obývá jednu z největších souvislých zalesněných ploch v západní Evropě, oblast Land na jihozápadě Francie na pobřeží Atlantiku mezi Pyrenejemi a Girondou.
Landais se choval polodivoce a je považován za potomka tarpana. Už v 8. století n.l. však byl ovlivněn berbery, kteří se do těchto končin dostali díky Maurům.
Arabská krev se do chovu dostala ve větší míře teprve koncem 19. století a znovu ještě v roce 1913, kdy žilo v oblasti Land asi 2000 ponyů. Po druhé světové válce bylo plemeno na vymření, neboť se zachovalo pouze 150 jedinců. V tak malém počtu ponyů představuje příbuzenská plemenitba závažný problém. Chovatelé proto řešili situaci využitím hřebců velšké sekce B a novým přílivem arabské krve.
Zakládání pony klubů ve Francii začátkem 70. let minulého století podnítilo chov landéského ponyho pro děti. Plemeno představuje důležitý základní materiál pro francouzského jezdeckého ponyho, kterému je prorokováno, že jednou bude konkurovat svému britskému kolegovi.

Popis a charakteristika:

Landéský pony je statný a úhledný poník vysoký 119 - 135 cm. Hlava je hezká, výrazná, malá a jemně modelovaná. Je na ní vidět silný vliv araba. Krátké, špičaté uši mají velšký ráz a jsou často postaveny široce od sebe. Profil je rovný a celkový vzhled hlavy je přitažlivý. Spojení hlavy s krkem je plynulé a žuchvy nejsou hrubé. Oči jsou výrazné a nozdry pohyblivé. Krk je poměrně dlouhý a pony má vyhovující horní linii hřbetu - od kohoutku přes krk až po temeno. Plece jsou ve srovnání s exteriérem původních typů lépe posazené a kohoutek je také mnohem výraznější. Hřbet je většinou rovný, což v kombinaci s relativně plochým kohoutkem způsobuje problémy při sedlání. Vcelku z hlediska exteriéru lze říci, že pony má vyvinutější přední část těla. Zadní část těla je směrem ke kříži velmi sešikmená a má i nedostatečnou délku - záď je poněkud slabší. Tento nedostatek se v současnosti napravuje nepříbuzenskou plemenitbou. Ohon je při pohybu nesen vysoko. Štíhlé, suché nohy mají obvod obvod mezi 16,5 - 18 cm. Zadní nohy jsou dobře osvalené. Pěkně tvarovaná kopyta jsou tvrdá, ocas i hříva bohaté a dlouhé. Na spěnkách bývá jemný, krátký rous. Původní zbarvení bylo patrně plavé nebo šedé (dědictví po tarpanovi), dnes se objevují hlavně tmaví hnědáci, vraníci, ryzáci, mohou být však i bílí - to je vzácná připomínka arabského vlivu.

Povaha:

Landéský pony je otužilý, skromný, učenlivý, obratný a vzdor poněkud slabší pleci má velmi dobrý pohyb.

Využití:

Původně se choval pololivoce a využíval se jen příležitostně, později sloužil k jízdě, k nošení břemen a vzácně i k lehkému tahu. Po druhé světové válce se osvědčil jako jezdecký kůň pro děti díky své ovladatelnosti a inteligenci. Podílel se na vzniku fracouzského jezdeckého ponyho.

5.diplom

2. září 2007 v 19:22 | šíša |  Moje ceny

my animačka

2. září 2007 v 12:19 | šíša |  Animace a pixelky

konik

2. září 2007 v 11:53 Plemena koní

Úvodem...

Tarpan vyhynul v úplné tichosti. Nikdo se tím příliš nevzrušoval, ani vědecký svět. Každého člověka snad zamrazí při představě, že v důsledku lidské civilizace zmizelo z evropského kontinentu (i z celého světa) zvíře, které tuto civilizaci pomáhalo budovat.
Poláci si po první světové válce uvědomili, že svět ztratil plemeno s mnoha cennými vlastnostmi (temperament, rychlost, vytrvalost, odolnost vůči chorobám a zimě) a přistoupili k "regeneraci" tarpana.

Původ a historie:

Na východě Polska a v Litvě žili tarpani ve druhé polovině 18. století. Poslední z nich byli majetkem knížete Zamoyského a byli předáni sedlákům z okolí městečka Bilgoraje. Ti je zařazovali do chovu, proto byl celý místní chov domácích koní neobyčejně silně ovlivněn právě tarpany. Sedláci chovali křížence tarpana v primitivních podmínkách, dalo by se říci že polodivoce. Neexistovaly stáje, koně se pohybovali volně po lesích a pastvinách. Znaky tarpanů se v těchto podmínkách upevňovaly a příliš nestíraly ani u budoucích generací.
Takto vznikl poměrně ustálený typ polských "koniků". Měřili v kohoutku 115 - 130 cm a jejich zbarvení bylo šedé nebo plavé. Úhoří pruh a zebrování končetin prozrazovalo jejich původ.
Konici se stali oblíbenými hospodářskými zvířaty pro svou nenáročnost a také středem pozornosti polských a zahraničních odborníků. Mezi světovými válkami se jejich studiem zabýval profesor Zemědělské fakulty univerzity v Krakově Tadeusz Vetulani. Roku 1928 odkoupil od východopolských selských chovů typické tarpanní koniky. Studoval je a srovnával s ostatky tarpanů a dospěl k názoru, že ze všech domácích plemen se mu podobají nejvíce.
Tak začal Vetulani seskupovat další typické tarpanní koniky v oblasti Zamošče, Bilgoraje a Lublina a zahájil jejich odchov v Bialowiežské rezervaci. V pralese žili volně ve 36 hektarovém výběhu za co možná nejmenšího vlivu člověka. Za těchto podmínek mohla úspěšně začít regenerace.
Přišla ale 2. světová válka a Polsko bylo první obětí. V roce 1936 žilo v Bialowieži 26 koniků, ale po válce jich zůstalo pouze 7. Vetulani se vyhýbal přímé příbuzenské plemenitbě a zakoupil dalších 8 koniků od soukromníků. S timto omezeným počtem krakovský profesor pokračoval v práci. V roce 1952 však zemřel a nenašel se nikdo, kdo by se chtěl regenerací tarpanů zabývat. Konici byli přemístěni do Olsztynského vojvodství na rezervaci státního statku Popielno, jehož činost je od roku 1955 řízena polskou Akademií věd.

Současný chov konika:

Rezervace v Popielně se nachází v severní části poloostrova vybíhajícího do Spirdingského jezera. Tento poloostrov je 9 km dlouhý a v průměru 4 km široký, porostlý 1700 ha vzrostlého smíšeného lesa s množstvím mýtin a luk. Od zázemí je poloostrov v nejužším místě oddělen vysokou zdí, což umožňuje chovat zvířata na rozlehlém území volně. V Popielně jsou konici chováni za přirozenějších podmínek než v Bialowieži. V létě jsou ponecháváni svému osudu a v zimě jsou přikrmováni jen menším množstvím sena. Jinak se živí vyhrabáváním suchého listí a trávy zpod sněhu. I v mrazech kolem -30°C zůstávají bez přístřešku a toulají se z místa na místo. Jsou sice koncem zimy vyhublí, zjara se ale velmi rychle zotavují. Koncem května bývají v plné kondici. Popielno má, co se týče chovu koní, dva úkoly. Pokračovat v regeneraci tarpana a vyšlechtit na podkladě konika všestrannou rasu nenáročného a otužilého pracovního koně. Do chovu se vybírají jedinci, kteří splňují požadavky chovatelů jak po stránce vnějších druhových znaků, tak po stránce psychických projevů - tzn. mají instinkty divokých zvířat.

Popis a charakteristika:

I u těchto koní se v dalších generacích objevují nevhodné vnější znaky. Ve zbarvení se často vyskytují vraníci, řidčeji i světlí plaváci. Hříva zůstává nepřiměřeně dlouhá a proto není stojatá, jako bývala u původních tarpanů. U jednoročků až dvouletků se v létě výjimečně vytvoří krátká stojatá hříva, která se však postupně prodlouží a trvale svěsí. Je pravděpodobné, že by bylo možné tento znak do určité míry potlačit křížením s jinými plemeny, k tomu však poláci nechtějí přistoupit a své koně hodlají chovat i nadále v čisté formě.
Dnešní konik měří v kohoutku kolem 132 cm, hřebci mohou mít skoro 140 cm, a zbarvením bývá většinou myšově šedý nebo plavý s úhořím pruhem a zebrováním na nohách. Hříva a ohon jsou černé. Má sklon k šavlovitému postoji zadních nohou.

Povaha:

Konik má klidnou povahu příjemného temperamentu, ochotně pracuje i při minimálních dávkách potravy a má tvrdou tarpanní konstituci.

Plemenná kniha konika:

Od roku 1962 ji vydává Ústav genetiky a chovu zvířat. Od třetího vydání roku 1973 je kniha uzavřena, což znamená, že nově do ní může být zapsáno pouze hříbě, jehož oba rodiče jsou již v plemenné knize vedeni.

Chov koniků v mnichovské ZOO:

Pokusy mnichovské ZOO svědčí o tom, že vhodným křížením je možné získat koně, který se vnějšími znaky blíží více původnímu tarpanovi, než polský konik. V Mnichově totiž již ve 30. letech při zpětném prošlechťování tarpana použili islandských i gotlandských koní a koně Převalského. Obě domácí rasy přenášejí na potomstvo jemnou tělesnou konstituci, kdežto po koni Převalského se dědí krátká a víceméně stojatá hříva.

Závěrem:

Je jasné, že jak polské, tak zejména mnichovské chovy odpovídají tarpanovi výlučně fenotypicky, tzn. podle znaků, nikoliv podle původu. Ale i to má svoji cenu, neboť na počátku 21. století si můžeme podle těchto živých zvířat udělat představu, jak asi divoký evropský kůň vypadal.