Moji potkani ZDE
Ohodnotím blog ZDE
Vytvoř si originální fotku ZDE

Srpen 2007

4.diplom

31. srpna 2007 v 22:38 | šíša |  Moje ceny

3.diplom

31. srpna 2007 v 22:37 | šíša |  Moje ceny

2.diplom

28. srpna 2007 v 11:30 | šíša |  Moje ceny

za 1.bleskovku

28. srpna 2007 v 11:18 | šíša |  Soutěže
Pro Anet:
Pro Tekylku:
+bonus:
Pro Janey:
Pro Misu:
+bonus:
Vám všem děkuju a gratuluju!:)

popis

28. srpna 2007 v 10:31 | šíša |  O koních (péče)

Popis koně


1.čelo
2.kštice
3.temeno
4.hříva
5.hřeben krku
6.kohoutek
7.hruď
8.hřbet
9.slabiny
10.bedra
11.hrbol kosti kyčelní
12.křížová kost
13.kořen ocasu
14.sedací hrbol
15.spěnkový kloub
16.zadní holeň
17.hlezno
18.bérce
19.stehno
20.koleno
21.břicho
22.hrudní kost
23.kaštánek
24.šlacha
25.spěnkový kloub
26.spěnka
27.patka
28.kopyto
29.korunka
30.přední holeň
31.přední koleno
32.předloktí
33.loket
34.hrudní svaly
35.prsa
36.ramenní klob
37.jugulární brázda
38.hrdlo
39.žuchva
40.tvář
41.brada
42.nozdry

ZDROJ : Encyklopedie KONÍ A PONÍKŮ

*1.bleskovka*

27. srpna 2007 v 11:59 | šíša |  Soutěže

*1.BLESKOVKA*

Tohle je moje úplně 1.bleskovka!:)
Stačí když zodpovíte tyto otázečky↓

1)Jak se ti líbí na tomhle blogu?
2)Máš rád/a koně?
3)Znáš ňákej jinej blog o koních?
4)Jaké je tvoje oblíbený zvíře?
5)Máš doma ňáké zvíře?
6)Jestli jo,jaké?

Tohle už dělat nemusíte→Jestli chcete napište mi jaké je to plemeno↓
(tím získáte druhou cenu)

Tak,není to nic těžkýho,držím vám palce:)

jutský kůň

21. srpna 2007 v 13:38 Plemena koní

Úvodem...

Těžký jutský kůň pochází z Dánska a byl na Jutském poloostrově chován po celá staletí. První zapsaná zmínka o tomto plemeni je z 12. století - v té době sloužil jako válečný kůň, protože byl dost silný, aby mohl nést rytíře v plné zbroji a dost odolný, aby vydržel všechny strasti válečného tažení. Jutland je předkem a zakladatelem blízkého šlesvického chladnokrevníka.

Původ a historie:

Určité zprávy z 9. století našeho letopočtu informují o tom, že předchůdce jutlanda žil již za vikingských dob. Svědčí o tom anglosaské vyobrazení dánských nájezdníků, jak při braní zajatců jezdí na koních vzhledem velmi podobným současným jutlandům. Je docela možné, že Vikingové dovezli dánské koně do východní Anglie a zde tato zvířata přispěla k vytvoření kmenového stáda, z něhož časem vznikl suffolský kůň. Ovšem Anglie, podobně jako Francie a Německo dovážela ve středověku koně z Jutska během delší doby. Na vývoj moderního jutského koně měl vliv suffolský punch, a to hlavně hřebec Oppenheimer LXII, dovezený v roce 1860. Tmavý ryzák Oppenheimer byl sice kdysi milně považován za shira, ale jednalo se nepochybně o suffolka. Dovezl ho významný obchodník s koňmi Oppenheimer z Hamburku, jenž soustavně obchodoval se suffolky, které dovážel i do Německa pro hřebčín v Meklenbursku. Zvířata se v hřebčíně velmi osvědčila a založila významnou linii s mnoha potomky Oldrup Mudkedal.
Během 18. století posloužili ke zlepšení chodů jutlanda dánští frederiksborgové, kteří měli španělské předky. V 19. století byli ještě nepříliš úspěšně přikříženi clevelandští hnědáci a jejich příbuzní yorkshirští kočároví koně. V 50. letech našeho století bylo v Dánsku 405 chovatelských zařízení, kde měli jutlandy, celkem 14 416 klisen a 2563 hřebců, ale dnes už jsou tyto počty podstatně nižší. Na venkově dnes pracuje jen pár těchto chladnokrevníků, daleko víc se užívají k tahu z reklamních důvodů ve velkých městech a jako atrakce jsou velmi populární na přehlídkách a jezdeckých dnech.

Popis a charakteristika:

Dnes je podobnost mezi jutlandem a suffokem naprosto zřejmá. Současný jutland se nyní ve většině rysů shoduje se suffolkem, až na mohutné rousy na nohou. Jejich obrůst se však dnešní chovatelé jutských koní snaží poněkud změnšít, aniž by tento znak zcela odstranili. Jutští koně jsou poněkud hrubší než suffolk, hlavně jejich hlava, ale mají kompaktní, podsadité tělo a příjemnou "oblost" britského plemene. Jutland je statný, aktivní a vytrvalý a velmi ochotný pracovní kůň. V kohoutku měří 157 - 163 cm a jeho základní zbarvení je tmavý ryzák s atraktivní hřívou a ohonem plavým jako len. Jen vzácně se objevují hnědáci nebo vraníci, ale jsou nežádoucí.
Jutland má velkou, nepříliš ušlechtilou, ale příjemnou hlavu s milým výrazem a dlouhýma ušima. Krk je krátký, mohutný s výrazným hřebenem, plece jsou svalnaté, hrudník velmi hluboký, trup krátký, zavalitý, záď mocná, louplá (se žlábkem), velmi svalnatá a zakulacená. Na krátkých nohách jsou bohaté, dlouhé rousy. Velká plochá kopyta mají poněkud měkčí rohovinu. Typický je vysoký kříž, zpravidla převyšující nevýrazný kohoutek. Hříva a ohon jsou bohaté a nikdy se nekrátí.

Využití:

Ve 12. století soužili tito koně hlavně rytířské jízdě a podle nedoložených zpráv na nich ještě dříve jezdili Vikingové. Později se tito klidní, učenliví koně s vydatnými chody uplatnili zejména v přepravě těžkých nákladů a při těžší práci v zemědělství. Dnes slouží reprezentaci pivovarů.

jomud

21. srpna 2007 v 13:35 Plemena koní

Původ a historie:

Podobně jako achaltekinský kůň, pochází i jomud z pouštní oblasti Turkménie, ale není zdaleka tak originální. V době mongolské expanze za Tímúra (Tamerlána) se do Turkménie dostalo pět tisíc arabských klisen, které značně ovlivnily vzhled i pohyb jomuda. Od 14. století se tedy toto plemeno dělí na tři rozdílné typy. Dnes se chová přibližně nve stejné oblasti jako achaltekinec.

Popis a charakteristika:

Jeho štíhlá hlava, delší než u achaltekince, mívá náběh k štičímu profilu a také náznak "mitbah", povlovného spojení mezi hlavou a hrdlem. Kůň je poněkud nižší, v průměru měrí 154 cm, klisna 152 cm. Obvod hrudi je 162 cm, u klisen 168 cm, obvod holeně 19 cm. Krk je dlouhý a rovný, ale hlavu nese jomud tak vysoko jako achaltekinec. Kopyta jsou větší, rohovina pevná, postoj a utváření kopyta je korektnější. Kůže je tenká, srst hedvábná, ocas a hříva řídké, kštice obyčejně řidší. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejobvyklejší jsou hnědáci, ryzáci a bělouši. Srst má výrazný kovový lesk. Tři typy se od sebe liší podle míry arabského vlivu. Nejvyšší a nejpůvodnější se najvíc podobá achaltekinskému koni, druhý typ, přechodný, blízký polokrevníkům, je nejrozšířenější. Třetí, nejmenší typ nejvíc připomíná oblejšími proporcemi a hlavou araba, také se nejvíce cení pro dobré jizdní schopnosti.

Využití a sport:

Jomud je výborný jezdecký kůň, dokonale přizpůsobený pouštním podmínkám, neúnavný, skromný, dobře snášející vedra. Nemá plavný cval achaltekince, ale ostatní chody má lepší. Výborně se hodí do terénu, k dálkovým jízdám, k drezuře i soutěžím.

javánský pony

21. srpna 2007 v 13:34 Plemena koní

Původ a historie:

Holanďané již v roce 1958 vybudovali u Bantamu na Jávě faktorii a v roce 1619 zřídili poblíž v místě dnešního moderního velkoměsta Jakarty (dříve Baravie) hlavní sídlo Holandské východoindické společnosti. Arabští a berberští koně, které odedávna dováželi arabští kupci a které pak doplňovali Holanďané, žili na ostrově určitě už v 17. století a přispěli k zušlechtění místních chovů na Jávě.
Arabský vliv není na vzhledu javánského ponyho příliš patrný, i když java zdědil jak životnost, tak odolnost vůči horku. Na pohled méně přitažlivý berber hrál při vývoji ponyho také velmi významnou roli. Dodal mu rysy pouštního koně a přidal jedinečnou, neuvěřitelnou houževnatost, kterou je javánský pony proslulý.

Popis a charakteristika:

Java je vysoký do 127 cm, je tedy o trochu větší než většina ostrovních poníků kromě bataka a sandalwooda a je relativně robustněji stavěný. Není to pravidlem, ale často nemívá právě příkladnou tělesnou stavbu a obyčejně má sblížená hlezna. Nohy a klouby jsou nedostatečně vyvinuty. Tyto nedostatky však vynahrazuje jeho ochota a očividná neúnavnost. V tropických vedrech zdánlivě bez velikého úsilí tahají tito poníci těžké sados, javánské taxíky, nacpané celými rodinami a jejich svršky. Podobně jako sandalwood se i java jen málokdy potí či jeví jiné známky tísně.

Využití:

Na javánském pony se často jezdí, ale na rozdíl od jiných ostrovních poníků nosí dřevěné sedlo, pokryté vyšívanou látkou. Zdejší třmeny si zasluhují zvláštní pozornost, a to nejen pro způsob pžívání, ale také pro svůj tvar. Nejsou totiž ničím jiným, než uzlem na konci řemnínku nebo provázku, zasunutým mezi jezdcův palec a ostatní prsty. Tyto "palcové třmeny" jsou v jihovýchodní Asii často vidět a Javánci si je zřejmě vypůjčili od svých blízkých sousedů na malém ostrůvku Timoru, kam je patrně dovezli indičtí cestovatelé a obchodníci ještě před příjezdem Portugalců v 16. století. Kupodivu tyto jednoduché třmeny nezdomácněly na ostrovech Sumba a Sumbava, které leží mezi Jávou a Timorem. "Palcové třmeny" jsou významné, protože ukazují cestu od bosé nohy k třmenu ve tvaru boty, který se vyráběl z kovu nebo ze dřeva.

italský tažný kůň

21. srpna 2007 v 13:26 Plemena koní

Úvodem...

Italský tažný kůň je také někdy nazýván italským zemědělským koněm a je to nejoblíbenější tažné plemeno v Itálii. Pravděpodobně celá třetina hřebců držených v hřebčincích patří právě k tomuto plemeni. Chová se v severní a střední Itálii a hlavně v okolí Benátek. Jeho budoucnost však není zajištěna, protože zájem o mechanizaci stále stoupá. Proto někteří moderní chovatelé tváří v tvář požadavkům dravého masného trhu soustřeďují chov na hmotnost a výtěžnost a nevšímají si možností zlepšit drobné exteriérové nedostatky a podporují jen chov na maso.

Původ a historie:

Předky italského tažného koně byli místní koně původního chovu, blízcí aveliňcům. Aveliňský kůň hrál jistou roli při vzniku tohoto plemene, protože obě plemena mají spoustu společných znaků.
Během 19. století a začátkem 20. století se italští chovatelé pokusili zlepšit jejich poměrně malé místní koně dovozem mohutných belgických nebo brabantských chladnokrevníků. Ovšem tito koně, vychovaní pro obdělávání těžkých půd své domoviny, nebyli vhodní pro lehký, všestranný tah požadovaný italskými zemědělci. Rovněž jejich potomstvo, mnohem silnější než místní plemena, bylo příliš těžké a příliš pomalé pro požadované výkony.
Aby tuto situaci napravili, dovezli Italové všestranného peršerona a ještě pohyblivějšího buloňského koně, který měl zaslouženou pověst rychlého koně. Obě tato plemena skutečně zlepšila místní stádo, jejich potomci byli lehčí a pohyblivější. Stále to však ještě nebyl požadovaný typ. Konečně došlo na velmi hbitého, živého bretona, koně s výborným fundamentem, který zdědil mnoho z rychlé klusácké akce norfolských roadsterů, jejichž krev se ve velké míře dostala do chovu v 19. století.
Breton křížený s běžnými italskými klisnami dával ideální koně pro potřeby malých hospodářství. Byl menší než kříženci belgiků, ale dostatečně silný, měl dobrý charakter a byl velmi učenlivý. Byl odolný a nenáročný, ale hlavně byl rychlejší, a proto ho italští sedláci jako tažné zvíře víc oceňovali.
Díky svému rychlému klusu dostal oficiální název tiro pesante rapido - rychlý těžký tahoun. Jiným rysem, který italští chovatelé uvítali, byla jeho ranost, přednost, která se oceňuje stejně tak u zvířat chovaných na maso jako u koní pracovních.

Popis a charakteristika:

Až na sklon k těsnému kopytu a strmé spěnce je italský tahoun pěkný kůň. V kohoutku měří 152 - 163 cm a jeho celkový rámec je v zásadě podobný jako u aveliňce a zpravidla mívá i velmi podobné zbarvení. Převládají přitažliví játroví ryzáci s hřívou a ohonem jako len, ačkoliv se objevují i normální ryzáci nebo bělouši se smíšenou srstí.
Na rozdíl od aveliňského koně nebo bretona si italský těžký kůň uchoval na spěnkách a holeních hrubé rousy. Plemeno získalo řadu dobrých anatomických znaků po bretonovi, například celkový kompaktní rámec.
Italský tažný kůň má poměrně malou, překvapivě ušlechtilou, dlouhou hlavu se středně dlouhýma pohyblivýma ušima a živým výrazem. Krátký silný krk má mohutný hřeben a je široce nasazený. Podobně jako bretaňský kůň, má i italský tahoun mimořádně hluboký hrudník a mohutná plece. Nohy jsou posazeny široce od sebe. Určitá hrubost je zjevná, je to dědictví po nevýrazných, hůře stavěných italských klisnách. Kohoutek je téměr neznatelný. Trup je robustní, hřbet plochý a krátký, bedra a záď jsou silné. Záď je dobře stavěná, zaoblená a mohutná, ohon nesený výše, než bychom předpokládali. Kůň je výrazně přestavěný. U plemene se sice projevuje tendence k delším holením a menšímu obvodu, než by se žádalo, ale jinak jsou končetiny, hlavně zadní nohy, vyhovující. Nohy jsou dostatečně osvalené, ale klouby jsou spíš zaoblené, což je další znak špatného základního materiálu. Kopyta nepatří k nejlepším znakům, bývají hranatá a úzká. Ocasní žíně se zastřihují, ale ocas se nekupíruje jako u bretona. Chod italského chladnokrevníka je rychlý a vydatný, krok dlouhý, klus energický. Nejvíce se u těchto koní oceňuje právě rychlost.

Povaha:

Tento chladnokrevník je ochotný, pracovitý a učenlivý a má velmi klidnou povahu.

Využití:

Italský tahoun se osvědčil především v zemědělství a v místní dopravě. Mechanizace ho bohužel vytlačila z mnoha oblastí, kde se jeho chov úspěšně rozvíjel. Protože toto plemeno rychle roste, chová se bohužel stále více pro maso. Přitom je tento všestranný kůň i pohybem a zbarvením velmi působivý.

islandský kůň

21. srpna 2007 v 13:23 Plemena koní

Úvodem...

V jedné z prastarých severských bájí se vypráví o tom, že po dobu zimy je slunce zakleto do černé skály. Na jaře ho může vysvobodit pouze devět zlatých koní, kteří přiběhnou a udeří kopytem do skály. Jsem přesvědčena o tom, že těmi kouzelnými koňmi jsou právě islandští...
Islandský kůň je jedním z nejslavnějších jevů na ostrově ohně a ledu, obklopeném nehostinným severním Atlantikem. Silný a láskyplný vztah ke koním, přecházející až k uctívání, přetrvává v myslí Islanďanů dodnes - vždyť v jejich životech tento tvor zaujímal ústřední místo po tísíc let. Poměr počtu koní k lidem je na Islandu neobyčejně vysoký a islandští koně vykonávají všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích, kde není po stezce ani stopy. Koně však slouží také sportu, a různé soutěže, přehlídky koní a dostihy jsou na Islandě časté, dobře organizované a velmi oblíbené.

Původ a historie:

Z jedinečného díla o dějinách a osídlování země "Landnámabóku" se dozvídáme mnoho o období velké expanze na ostrov, jehož existenci znali Vikingové pravděpodobně od obyvatel Hebridů. V roce 874, kdy na Islandu již žilo několik irských mnichů, se v Kouřové zátoce (dnešní Rejkjavík) vylodil norský osadník Ingolfr Arnarson se svojí rodinou a dobytkem a založil zde první skutečnou osadu. Brzy poté se na ostrov začali stěhovat další lidé z norských osad na Západních skotských ostrovech, v Irsku a na ostrově Man. Ti si přivezli i koně. A právě koně ze všech těchto oblastí se pravděpodobně stali zakladateli budoucího chovného stáda. Příliv přistěhovalců skončil kolem roku 930 a na ostrově došlo k velkým změnám. Pokus zušlechtit islandské koně orientální krví skončil neslavně, se zhoubným účinkem projevujícím se dlouhotrvající degenerací stáda. Roku 930 Althing (nejstarší parlament na světě) rozhodl o přijetí křesťanství a vydal mimo jiné zákon omezující dovoz koní do země, který platí dodnes. Pro hipology je nejpodivuhodnějším rysem islandské chovatelské kultury právě mimořádná genetická čistota islandské populace koní.
V těch pradávných dobách považovali norští usedlíci koně za božstvo a symbol plodnosti. Bílý kůň býval slavnostně zabit jako oběť při slavnostních příležitostech. Středověké ságy jsou plné mýtů a hrdinských legend, v nichž hrají koně hlavní roli. Četné epizody popisují krvavé boje mezi hřebci, které byly zkouškami pro výběr nejlepších chovných kusů i vzrušující podívanou. Islandská literatura i letopisy Společenství z let 930 - 1262 těmito popisy oplývají.
Přes devět set let se vytvářelo jedno z nejčistších a nejstarších plemen na světě, odvozených jednak od koní ze západní Skandinávie a jednak od keltských pony z britských ostrovů. Od samého počátku žili poníci volně na pastvinách a přivykali tak drsnému podnebí, se kterým se vyrovnali skvěle a dnes patří mezi nejotužilejší a nejskromnější koně na světě. Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země. V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma (tentokrát zaviněná lidmi). Začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za tímto hrozným osudem putovalo přes moře tři tisíce!!!
Fakt, že byl kůň důležitým společníkem Islanďana dokazuje ve svém vyprávění Thórbargur Thórdarson, jehož kniha "Kameny mluví" je zajímavým svědectvím o způsobu života lidí na jihovýchodním pobřeží země na přelomu 19. a 20. století. ... "Když starosta Eygóffur potřeboval přednést nějakou záležitost před soudním dvorem v Rejkjavíku, vypůjčil si na cestu Jarpura. Jarpur byl silný a vysoký kůň a tak spolehlivý, že v životě nevyhodil zadníma. Byl nejzcestovalejší ze všech koní od Širokého dvora. Přebrodil všechny řeky a jezera mezi Djúpavogem a Rejkjavíkem, viděl všechny kraje mezi nimi a seznámil se se spoustou cizích koní... Lidí, kteří přijíždeli do Širokého dvora se poznali podle toho, jak na koni seděli nebo podle toho, jakou mělo jejich zvíře barvu. Jestliže s sebou hnali více jezdeckých koní a nedali jim udzu, pak se říkalo, že jsou na cestě páni a čím více bylo volných koní, tím větší páni to byli. Za částečně panské se dalo považovat, jestliže volní koně měli uzdu, ale běželi po boku koně, na kterém seděl ten, kdo uzdy držel. Panštější bylo jet rychle než jet pomalu, stejně jako být rovný v zádech a nepředklánět se. Naprosto panské bylo mít s sebou psa nebo jet na klisně s hříbětem a kůň s ocasem spleteným do uzlu nebo s příliš krátkým ocasem působil směšně..."

Popis a charakteristika:

Ačkoliv výška islanských koní dosahuje maximálne 134 cm a měli by tedy spadat do kategorie pony, jsou Islanďany a Evropany řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...
Islanďané jsou na svého koně patřičně hrdí a vyjadřují se o něm velmi poeticky: "Jeho oči jsou jako horská jezera o svatojánské noci, velké a jasné. Linie krku připomíná příkrou cestu chlapce z hor k jeho milované. Kohoutek se změnil v pohoří vypínající se proti večernímu slunci. Temperament mu propůjčil divoký jarní vodopád, klidnou a stálou povahu krajina skrytá pod sněhovou peřinou."
Odborníci rozlišují čtyři základní typy islandských koní. Jsou to například zvířata, která původně sloužila jako soumaři k tahu. Největší péče se věnuje vzledu a tělesné stavbě nejlepších jezdeckých koní, u nichž se starostlivě sleduje schopnost koní využívat všech pěti chodů, jimiž se islandský kůň tak proslavil. Pak jsou tady ještě koně chováni výhradně pro maso, které je hlavní součástí jídelníčku Islanďanů, protože na ostrově nebylo možné chovat skot vzhledem k tvrdému zimnímu období. Nejznámnější typ koně je Faxafloi, chovaný na jihozápadě ostrova, kde je nejvíc dešťových srážek. Tento typ se velmi podobá exmoorovi, nejstaršímu z britských původních plemen. Islanďané rozenávají nejméně 15 různých základních typů zbarvení a jejich kombinací včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Některé hřebčíny chovají pouze oblíbenou barvu. Například na jihu ostrova je hřebčín Kirkjubaer, který chová pouze ryzáky, mnohem sytěji zbarvené než isabely, ale s bílou hřívou a ohonem. Bohatou škálou barev svých koní se Islanďané pyšní - kromě ryzáků s bílou nebo lněnou hřívou chovají hnědáky, vraníky, bělouše, všechny odstíny plaváků a šedáků, isabely a albíny.
Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro islandského koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur), nejobvyklejši u soumarů, klus (brokk) užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu, pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému američané říkají rack. Tölt je zváštní druh čtyřtaktního klusu který je u islandských koní geneticky fixovaný. Töltem chodí už hříbata na pastvinách. Je to pohyb mezi krokem a klusem, pro jezdce nesmírně příjemný a měkký. Při töltu je kůň hrdě vzpřímen a ocas se mu míhá v typických vlnovitých pohybech. Standard plemene říká: "Tölt, který islandský kůň používá, když chce rychle přejít po hrbolaté půdě. Je to chod při kterém se dá za nezměněného nohosledu přejít z úplného zastavení do velké rychlosti". V jednotlivých chodech se pořádají oficiální soutěže, kdy se sleduje a měří, jak rychle kůň ujde a překluše stanovenou vzdálenost určitým chodem. Každé dva roky se koná v závodním mimochodu a töltu i mistrovství Evropy.
Islanští koně se nejčastěji chovají polodivoce. Pastvu mají povětšinu roku k dispozici více než sporou. Jen zřídkakdy dostanou ke skromné stravě, kterou si sami najdou, nějaké přilepšení. O doplňkové krmení, které by je podpořilo v boji s krutou zimou, si mohou nechat jen zdát. Jen v těch největších mrazech prý bývají občas přikrmováni rybami, konkrétně sledi - jedinou potravou, které je na Islandu dostatek.
Islandský kůň je velmi silné a robustní zvíře. Hlava není ušlechtilá, je delší a v poměru k tělu dosti těžká. Prozrazuje primitivní původ plemene. Žuchvy jsou mohutné. Hříva a ohon jsou husté a bohaté. Krk je kratší, dobře nesený. Tělo je kompaktní, hřbet dlouhý. Hrudník je vždy hluboký. Záď je skloněná, střechovitá, ale velmi silná a svalnatá. Kůň dobře podsouvá zadní končetiny pod tělo. Končetniny jsou kratší, silné, vyznačují se krátkými holeněmi a silnými klouby. Plece jsou strmé a ovlivňují vysokou akci, vyvolávající obdiv při rychlém chodu, např. töltu.

Povaha:

Povaha islandského koně se vyznačuje pracovitostí, radostí z pohybu i z přítomsnosti člověka.

Využití a sport:

Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Je zajímavé, že dostihy v klusu, tedy klusácké, se běhají pod sedlem, a to na 250 metrů. Pořádají se i steeplechasse. Rychlost závodního mimochodu (rennpassu) je úžasná, až 50 km v hodině!
Islandský kůň je mimo jiné využíván ke všem druhů prací, je to prostě všestranný kůň.

Islandský kůň v ČR:

Islandský kůň byl u nás poprvé představen na výstavě Koně 2001 v Pardubicích, přímo na dostihovém závodišti. Blonďáci ze severu se okamžitě stali miláčky publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof. Parádním čílem bylo, když každý z jezdců držel v ruce napěněnou sklenici piva, jeli velmi rychlým závodním mimochodem, a přitom ze sklenice neukápla ani kapička. Něco takového je možné právě jen při mimochodu. Islandské a pardubické dostihy nemají zdánlivě nic společného. Přesto mezi nimi panuje osudová shoda. První písemně doložený dostihový míting islandských koní moderní doby proběhl na severním Islandu v roce 1874, tedy v témže roce, kdy se u nás běžel první ročník Velké Pardubické...

irský tinker

21. srpna 2007 v 13:20 Plemena koní

Úvodem...

Když se řekne Irsko, všem se nám vybaví asi špičkoví dostihoví koně a kouzelná příroda se šťavnatými pastvinami, jako stvořenými pro chov těch nejlepších koní. Ač se to zdá neuvěřitelné, v Irsku nevzniklo mnoho původních plemen. Nejznámnějším je asi půvabný connemarský pony. Pak je tu samozřejmě irský tažný kůň, který však není uznaným plemenem, ale pouze typem koně. Jeho křížením s plnokrevníkem vznikají ti nejlepší hunteři a koně pro soutěže všestrannosti. A pak je tu šedá eminence - pohádkově krásný irský tinker, atraktivní svým strakatým zbarvením a bohatou hřívou, ohonem a rousy. Stejně jako irský tažný kůň, ani tinker není plemenem, ale prozatím jenom typem koně. Koně, který je víc než jen zajímavý. Proto se mu budeme věnovat trochu více...

Původ a historie:

Původ irského tinkera není zcela jasný. Před nedávnem nebyl příliš znám ani v Evropě a nemá svou vlastní plemennou knihu. Na jeho vzniku se zřejmě podíleli shirové, clydesdalové, welsh cobové, fellský a daleský pony. Tito strakatí koně pocházejí z Irska, Anglie a Walesu. Ve své domovině jsou též nazýváni Backys, Irish Coloured Cob a Gypsies. Když se podíváme ve slovníku na význam slova tinker, zjistímem že je to dráteník a gypsies jsou cikáni. Obě slova jsou velice důležitá a osvětlují dávnou minulost těchto koní. Dráteníky totiž byli již od středověku právě irští cikáni a chudí kočovníci, kteří se zasloužili o vznik tinkerů. Tito lidé měli rádi vše pestré a barevné, proto nebylo divu, že si velice oblíbili strakaté koně. Šlechta ve středověku považovala strakoše za bezcenné a dokonce takto zbarvené jedince přenechávala zdarma cikánům. Za účelem vylepšení chovu se někdy pod rouškou tmy vydávali cikáni se svými klisnami na tajné výpravy do ohrad za dobrými hřebci a přilitím kvalitní krve se rodili stále lepší strakatí koně. Byli odchováváni velice tvrdě, své majitele vozili po celé zemi, zapřaženi v typických vozech a často museli vyžít jen z toho, co rostlo podél okrajů cest Cikáni však měli mnoho znalostí o ošetřování nemocných koní a věděli si rady i se zkaženými koňmi. Po vyléčení či nápravě je lacino - avšak se ziskem - prodávali. Během let se strakoši i jejich majitelé dostali do podvědomí lidí a když anglický král James II. vydal v roce 1685 povolení, které umožňovalo cikánům prodávat tyto koně, nastal čilý obchod. Velký koňský trh se konal v červnu (a dodnes koná) v Appleby, kde bývá na prodej kolem 4000 - 4500 koní a ceny se dnes pohybují mezi 1500 - 6000 librami. Další trh, kde se prodávají tinkeři, byste mohli navštívit koncem srpna v Ballyastle (Ulster), což je nejstarší koňský trh v Irsku, konaný již od počátku 15. století.
V době průmyslové revoluce (1880) začali cikáni vyměňovat tinkery za mohutnější tažné koně, kteří uvezli větší náklady. Strakoši se tak dostávali na okraj zájmu. Další velké změny přišly s 2. světovou válkou, tehdy si cikáni oblíbili jiné zbarvení a preferovali tygry (hermelíny). Dosáhnout tohoto zbarvení však bylo obtížné a tak se časem vrátili zpět ke koním s velkými skvrnami. Nejoblíbenšjší bylo zbarvení černobílé a hnědobílé, protože takovíto koně byli dobře viditelní v noci na silnicích. Skvrny pomáhaly i při identifikaci ukradených koní, protože byly jedinečné u každého koně.
Brzy i další lidé začali tinkery považovat za atraktivní a začalo se s nimi více obchodovat. Dnes můžeme hovořit o "tinkerboomu", strakoši jsou hromadně vykupováni a dováženi do Evropy, kde si už získali nejedno koňařské srdce.

Popis a charakteristika:

Kohoutková výška tinkerů se pohybuje mezi 135 - 158 cm, v současné době se chová v lehčím tažném typu a pony typu. Odborníci mají problém je přiřadit k určitému druhu - jejich výška je sice menší, tělesná stavba však odpovídá chladnokrevníkovi. Typickým znakem je černobílé nebo hnědobílé zbarvení, občas se vyskytnou i vraníci s odznaky. Mají bohatou hřívu, silně ožíněný a velmi dlouhý ocas a bohaté hedvábné rousy.
Tinker je velice odolný, ve své domovině je chován celoročně venku, dobře snáší volné ustájení a nemá aklimatizační problémy. Nejraději je ve společnosti jiných koní, protože má vyvinuté sociální cítění. Zajímavá je i jeho láska k vodě, pokouší se "vykoupat" i v malé kaluži. Srst není třeba příliš upravovat, při plísních kůže pomůže pravidelné mytí. Rousy se musí udržovat v čistotě denním kartáčováním. Před výstavou je třeba rousy umýt a vetřít do nich jemné piliny, které je vybělí a načechrají.

Povaha:

Povaha tinkera je velmi dobromyslná a rozvážná. Koně mají pevné nervy, ve vypjatých situacích však můžou být tvrdohlaví. Člověkem jsou snadno ovladatelní.

Využití a sport:

V Irsku je tinker vnímám jako hodnotný pracovní kůň, pro kterého zatím není ustanoven chovatelský řád. Dodnes tam existují "půjčovny koní", ve kterých Vám zapůjčí koně i s vozem a můžete prožít dovolenou jako kočovný cikán. V Evropě patří mezi "hobby - koně", tj. koně pro volný čas. Může chodit pod sedlem i v zápřeži a bývá využíván i pro hipoterapii.

irský tažný kůň

21. srpna 2007 v 13:17 Plemena koní

Úvodem...

Irský tažný kůň, základ slavného irského huntera, je odvozen od velkých koní francouzského a flanderského původu, kteří byli do Anglie dovezeni po anglo-normandské invazi v roce 1172. Tyto silné klisny se křížily a byly zušlechťovány dovezenými orientálními a andaluskými hřebci. Tak asi vznikli tažní koně, používaní na malých irských farmách jak v zápřeži, tak pod sedlem...

Původ a historie:

V roce 1850 byl irský tažný kůň popsán jako nízké zvíře, měřící nejvýše 157 - 160 cm v kohoutku, kostnaté, na krátkých, silných a čistých nohou. Hřbet měl krátký a bedra silná, ale záď byla srázná, dokonce s převahou střechovitého tvaru. Koně měli obvykle strmou plec, ale krk byl silný a hlava malá, ne hrubá. Akce při tomto sklonu plecí byla přímá, stejnoměrná a nenápadná. Tato zvířata dokázala klusat v postroji i cválat nebo drobně klusat pod sedlem. Snad i dobře skákala. Irská záliba v lovu vedla ke zlepšování kvality těchto koní, protože se mohl rozvíjet jejich vrozený talent pro překonávání i těch nejkrkolomnějších překážek. Bohaté vápencové pastviny v mírném, vlhkém klimatu, který prodlužoval vegetační období, vytvářely podmínky pro rozvoj kostry, velikosti a mohutnosti těla, kdežto příliv krve plnokrevníka zlepšil odraz a zvýšil rychlost, aniž by však utrpěly zděděné schopnosti honebního koně.
Po katastrofálním hladu v roce 1847 poklesl počet irských koní, a tak došlo k pokusům zlepšit zbývající trosky stáda přikřížením shirských a clydesdalských koní. To ovšem nebylo úspěšné a typ plemene se ještě zhoršil. Clydesdale podstatně snížil kvalitu dolní části končetin od karpálních a hlezenních kloubů. Odstranění této vady si vyžádalo dlouhý čas. V roce 1897 si Thomas Meleady trpce stěžoval na působení "skotských koní" na irské stádo. Prohlásil, že to jsou "koně s těžkýma nohama, kteří se hned unaví", a že clydesdalové zničili chovy ponyů v Co Mayo, Wicklow a ve Wesfordu.
Plemeno se začalo rychle zlepšovat díky subvencování hřebců v roce 1904. Irsko, na rozdíl od Anglie, vždy považovalo koně za své národní jmění a trvale podporovalo jejich chov i obchod s nimi. V roce 1917 byla založena plemenná kniha (Book for Horses of the Irish Draught Type), v níž bylo zapsáno 375 klisen a 44 hřebců. Do druhé světové války se dobře rozvíjel i obchod s tahouny krytých vozů, armádními remontami, pracovními koňmi i polokrevnými huntery. Válka však všechno nevyhnutelně přerušila a nastal úpadek, ale brzy došlo k oživení.
Irish Draught Society vznikla v roce 1976 a v roce 1979 se vytvořila Irish Draught Horse Society i ve Velké Británii, která se rychle stala jednou z nejprogresivnějších britských společností, zabývajících se koňmi. Ve vypracovaném šlechtitelském programu byl konkretizován hodnotící systém k výběru koní vhodných k registraci. Tento program měl pozoruhodný vliv na chov hunterů. Jestliže se používají místní klisny, třeba nedostatečné velikosti, vliv špičkového hřebce tento nedostatek překryje. Naopak při použití plnokrevných klisen, hřebec irského tažného koně vyrovná nedostatek kostry, hmoty, formátu a skokanské schopnosti potomků jsou pak velmi dobré.

Popis a charakteristika:

Výška se pohybuje mezi 160 a 172 cm, především hřebci bývají velmi vysocí. Hlava je vzledem k mohutnosti těla malá, inteligentní, s bystrým pohledem. Oči jsou velké a výraz mírný - takový, jaký má mít poctivě pracující kůň. Krk je delší, klenutý, široce nasazený. Kohnoutek je znatelný, hřbetní linie je pevná s dobrou vazbou se zádí. Poloha kohoutku je zvláštní a dodává správný sklon i tvar mohutné pleci. U irského tažného koně se především spojuje mohutnost s kvalitou. Někdy může být hřbet trochu delší a ve většině případů se stavba těla vyznačuje nádhernou sílou. Záď se od kříže k ohonu úměrně strmě svažuje. Ohon je poměrně nízko nasazen, ale v pohybu ho kůň nese vysoko. Trup je hluboký, hrudní koš má oválný průřez. Hrudník je hluboký. Nohy jsou masivní a mají jen nepatrné rousy. Kosti jsou úměrně silné a pevné, klouby dobře tvarované, velké, znatelné a suché. Zadní nohy jsou mohutné se silně osvalenými bérci a velkými hlezenními klouby. Prozrazují skokanské schopnosti. Přední nohy jsou správně umístněné, takže umožňují delší krok. Srst je jemná, plemeno se vyskytuje ve všech základních barvách. Chody jsou vyrovnané a vyvážené, ne přehnané, ale živé a prostorné.

Povaha:

Irští tažní koně a jejich potomci jsou ovladatelní, ochotní, odvážní, mají vyrovnaný temperament a jen zřídkakdy jsou nemocní.

Využití:

Hlavním úkolem těchto koní byla práce na poli, ale sloužili i k jízdě, zvláště při honech. Naučili se skvěle skákat a překonávat překážky. Většina hřebců, kteří jsou registrováni v Britské společnosti chovatelů irských tažných koní, se pravidelné zúčastňuje honů na lišku a skokových soutěží. Irský tažný kůň je velmi výkonný v závodech mezinárodní úrovně a má vrozený talent pro skoky v terénu, a tím tedy i k překonávání překážek v cross-country.
Od druhé světové války celá řada vynikajících světových skokanů pocházela právě z tohoto plemene a velké procento bylo po registrovaných hřebcích irského tažného koně. Mezi nejznámější jména patří King of Dimanonds, irský tažný kůň, který zplodil mnoho známých koní včetně Special Envoye, který skákal s velkým úspěchem za Brazílii nejprve s jezdcem Nelsonem Pessoou a poté s jeho synem Rodrigem a Mill Pearl v sedle s americkým olympijským vítězem Joe Fargisem.

indický polokrevník

21. srpna 2007 v 13:13 Plemena koní

Úvodem...

Chov polokrevníků je na indickém subkontinentě dobře zajištěn. Produkují je zejména hřebčíny indické armády, které odpovídají za doplňování jezdeckých koní pro jednotky jezdectva a často také pro oddíly jízdní policie. Polokrevníci se však také chovají v soukromých zařízeních a mnohdy se prodávají na různých koňských trzích hlavně v severní a západní Indii. Někteří jedinci z indických hřebčínů se úspěšně prodávají i do zahraničí, například do Spojených arabských emirátů a jiných států Perského zálivu.

Původ a historie:

V 19. století použilo indické jezdectvo poprvé koně s převažujícím typem araba a později pak většího australského walera, který byl ve světě všeobecně považován za nejlepšího jezdeckého koně. Do současné doby se zachovalo jen pramálo stop po arabském koni, ačkoliv kdysi, v letech bezprostředně následujících po první světové válce, se na indických dostihových drahách objevovali hlavně arabští koně. Pro araby se pořádaly dostihy zvláště v západní Indii, v Bombaji, Púně a Bengálúru. Podobně také na dlouhou dobu zmizeli dovezení australští koně. Při nedostatku domácích plemen, ohlédneme-li od kathiawari a jeho souseda marwari, musela proto indie zaměřit své chovatelské plány na dovezené koně, především na anglického plnokrevníka.
Plnokrevníci se dokáží přizpůsobit indickému podnebí mnohem snáze než jiná teplokrevná plemena. Připouštěni na pečlivě vybrané místní klisny produkují vojenské jezdecké koně velmi dobře přizpůsobené místním podmínkám. Příkladem může být hřebec Thomas Jefferson, dovezený z Velké Británie, jenž po řadu let úspěšně působil v Bubugarhu a Saharanpuru. Po rozdělení subkontinentu mezi Indii a Pákistán v roce 1947 získala Indie osm britských a čtyři francouzské plnokrevníky. Tito koně se stali základem budoucích chovů.
Brzy byly vypracovány chovné programy amrádních hřebčínů, které byly zaměřeny na produkci mul, jezdeckých koní a vysoce výkonných sportovních koní. Do chovů se zařadily i některé ušlechtilé klisny polského chovu, a to mazurského a malopolského. Jsou to vynikající jezdečtí koně s typicky "polským charakterem", výborně utvářenými plecmi a velmi dobrým fundamentem. Mnozí z nich mají vysoký podíl krve plnokrevníků nebo arabů.
Svou úlohu tu mají také argentinské klisny, stejně jako pohybliví francouzští bretoni, kteří slouží k produkci mul. Svého času však byly bretonské klisny v saharanpurském hřebčíně připouštěny starým angloarabským hřebcem Mystere, který míval vynikající potomstvo, a tak se podařilo získat vynikající statné tažné koně. Také haflingové se měli podílet na produkci mul, ale nebyli schopni se přiměřeně přizpůsobit podnebí.
Vysoký standard koní odchovávaných armádními hřebčíny je mimo jiné jistě i výsledkem řízení hřebčínů na vysoké odborné úrovni. V Saharanpuru jsou například mladí koně odchováváni volně, jsou dobře krmeni a do výcviku se zařazují až jako čtyřletí. Tréninkové období pak trvá devět měsíců. Koně jsou v tomto období měsíčně hodnoceni.
Indická armáda má ještě dnes značný počet jezdeckých jednotek, a také policie má ve všech městech a velkoměstech jízdní oddíly, stejně jako v některých vzdálených, řídce osídlených oblastech. Pro tyto účely se znamenitě hodí odchovy armádních hřebčínů, ale značné procento koní se dostává také do civilních jezdeckých klubů ve městech. Postupně se také Indie a její jezdci zúčastňují jezdeckých sportovních soutěží doma i v zahraničí. Startují na nich polokrevníci, z nichž někteří jsou vysoko v krvi.

Popis a charakteristika:

Indie není právě ideální zemí pro chov a výcvik koní. Stáda zde neustále ohrožuje nepříznivé podnebí, nedostatek stopových prvků v půdě, chudá potrava a podobné problémy. Přesto indický polokrevník je velmi dobrý kůň a ačkoli se někteří jedinci odchylují od standardu, mnozí jsou skutečně výborní.
Indický polokrevník je zvíře střední velikosti, tvrdé a přizpůsobivé. Má vyhovující fundament a kopyta výborně snášejí soustavnou práci na tvrdém půdním podkladě. Navíc je skromný a vytrvalý.
Indický polokrevník je vysoký cca 157 cm. Hlava je přiměřená, výraz je normální. Náznak zakřivení uší připomíná kathiawari. Záď je srázná, ale hřbet a kohoutek jsou nesporně výborně utvářené. Krk je dobře tvarován a úměrně nasazen. Plece jsou dosti strmé, hrudník nemá dostatečnou hloubku. Nohy jsou méně kostnané, suché.

Využití:

Indický polokrevník je využíván armádou, policií i jako jezdecký kůň pro veřejnost.

chincoteague

21. srpna 2007 v 12:53 Plemena koní

Úvodem...

Ostrovy Chincoteague (v místním jazyce "krásná země za vodou") a Assateague ležící při pobřeží Marylandu a Virginie v USA představují pro zdivočelé koně jedno z posledních útočišť. Asi dvě stovky ponyů, nazývaných chincoteague, žijí na Assateague, větším z těchto dvou ostrovů. Assateaguje je nyní národním parkem chráněným Federální službou pro rybolov a zvěř a má rovněž mimořádný význam jako rezervace vodních ptáků. Před divokými bouřemi v roce 1933 byl Assateague spojen s pevninou úzkou šíjí, ale dnes je od ní již oddělen, a také vedlejší ostrov Chincoteague odděluje úzký průliv....

Původ a historie:

Ponyové chincoteague jsou patrně potomky koní, kteří se zatoulali nebo jež opustili v 17. století první osadníci. Byli ovšem zřejmě španělského nebo severoafrického původu. Představa, že v 16. století ztroskotala poblíž loď vezoucí ze severní Afriky do Peru "maurské poníky", patrně berbersko-španělského původu, se zdá méně důvěryhodná, i když o lodi existují španělské zápisy. Podobně jako na jiná vyprávění o ztroskotání lodí, která se spojují se vznikem některých plemen, je i na toto třeba pohlížet s rezervou.

Dnešní Chincoteague:

Přestože existence zdivočelých koní byla všeobecně známa, začalo se o ostrovní stádo zajímat protipožární oddělení Chincoteague (dobrovolný útvar spravující ostrovy) až ve 20. letech 20. století. V té době už ponyové projevovali známky degenerace. Byli zakrnělí, měli různé vady stavby těla a dokonce i deformace stavby kloubů vyplývající z nekontrolované příbuzenské plemenitby. Měli například špatnou stavbu málo kostnatých končetin, přední nohy s "telecími" koleny a zadní nohy byly ve většině případů šavlovité nebo "kravské". Prsa byla velmi často mimořádně úzká s rozbíhavým postojem končetin. Špatná byla i kvalita kostí - zvířatům chyběla substance. Hlava se jevila v poměru k proporcím těla příliš velká a hrubá. Typická byla tendence těchto koní k zakrňování, ostatně průměrná výška nikdy nepřesáhla 122 cm. Kvalitě ponyů, zejména s ohledem na hlavu, se nikdy nevěnovala velká pozornost a ani dnes to není jinak.
Na omezení růstu se ke všemu ještě podílí fakt, že pastva na písčitých, solí prosáklých bažinách je omezená a má velmi špatnou kvalitu. Na druhé straně však právě život v takových podmínkách změnil zvířata, která přežila, v jedny z nejhouževnatějších koní na světě, schopných odolávat všem rozmarům podnebí.
Od roku 1920 zde probíhají cílené a celkem úspěšné pokusy o zlepšení chovu. Ve své době sem byli dovezeni shetlandští a velšští ponyové. Obě tato plemena splynula s místními ponyi a přinesla určité zlepšení. Méně pochopitelné, ale nyní daleko patrnější, bylo využití pinta, zřejmě proto, že on a ostrovní poníci měli patrně kdysi v dávné minulosti některé společné předky. Po přikřížení pinta se objevilo mnoho strakáčů, ačkoliv jsou tu hojné i všechny možné jiné barvy. Pintové se nejspíš zasloužili o nynější "koňský" vzhled hlavy chincoteague.
Chincoteaguaský dobrovolný hasičský sbor pokračuje v péči o tyto poníky. Každým rokem se slaví dva Dny chytání koní, které připadají na poslední čtvrtek a pátek v červenci. Při této příležitosti muži ze sboru obklíčí poníky na Assateague a přes úzký průliv je zaženou na ostrov Chincoteague. Tady je zavřou do ohrad, spočítají je a přebyteční ročci se prodávají v aukci. Výsledky prodeje pak slouží jako prostředky k péči o stádo.
Ovšem docházelo zde ke konfliktům mezi ochránci koní a jinou ochranářskou skupinou, Federální službou pro rybolov a zvěř. V roce 1943 zde byla zřízena rezervace pro divoké vodní ptáky, zvlášť pro kachny a husy. Pro zlepšení hnízdních podmínek tu FFWS (Federal Fish and Wildlife Service) vybudovala hráze a rybníčky, které poníci pochopitelně rozdupávali. Proto byl pohyb poníků omezen na malý bažinatý úsek ostrova o ploše 3 600 hektarů. Pouhých 5% původních pastvin nemohlo pochopitelně stádo uživit. Navíc ploty bránily koním v přístupu k moři, kde se v létě zachraňovali před obrovskými hejny komárů. Plocha vymezená koním byla položena tak nízko, že ji často postihovaly záplavy. Největší katastrofu způsobila bouře v roce 1962. Tehdy se z Atlantiku neočekávaně přihnal cyklon, který odnesl mnoho koní do moře a spousta se jich utopila. To zburcovalo veřejné mínění, a tak už v roce 1966 se koně stali právoplatnými, zákonem chráněnými obyvateli rezervace.

Misty z Chincoteague

Ponyové si však získali pozornost široké veřejnosti už dříve, hlavně díky knize pro děti, která se jmenovala "Misty z Chincoteague". Napsala ji Marguerita Henryová, která při návštěvě aukce koní zakoupila týden staré hříbátko ponyho. Ještě větší publicity a snad až přehnané reputace se ponyům z Chincoteague dostalo v roce 1961, kdy 20th Century Fox natočila podle knihy M.Henryové film Misty. Není pochyb o tom, že právě kniha a následující film způsobily úžasný vzrůst popularity těchto poníků a daly podnět i k odbornější péči o stádo.

Závěrem:

Dnes jsou chincoteagueové soustavně, i když možná značně nekriticky sledováni, a protože jsou snadno ovladatelní, považují se za nejlepší pony pro děti. Je zajímavé, že chincoteague podobně jako mustang v západních státech je příkladem, jak si zvířata mohou získat zájem veřejnosti, pokud někdo obrátí pozornost na závažný problém. Tito ponyové se někdy také označují za jedinou domorodou skupinu "ponyů" v USA.

chilský corralero

21. srpna 2007 v 12:51 Plemena koní

Původ a historie:

Předky chilského corralera jsou španělští koně, kteří přijeli do Chile spolu se španělským dobyvatelem Pedrem de Valvidia roku 1541. Tito koně pocházeli z jižního Peru (tam se dostali s Franciscem Pizarrem roku 1514). Roku 1557 Garcia Hurado de Mendoza, nový chilský guvernér, přivezl do Chile 42 koní a do této doby se klade počátek chovu. Čisté plemeno však vzniklo až začátkem 19. století.

Popis a charakteristika:

Corralero je velmi pohledný kůň. Má dobré proporce, vhodné pro práci s dobytkem. Hlava je úměrně velká, uši jsou malé a posazené daleko od sebe, oči jsou veké a živé. Nozdry jsou rozevřené a chřípí malé a jemné. Hříva je hustá a vlnitá, hrudník hluboký, žebra pevná, záď kulatá, svaly pevné. Výška se pohybuje mezi 140 a 143 cm. Všechny tyto charakteristické rysy umožňují cca 370 kg těžkému koni aby zastavil 500 kg těžkého býka.

Využití:

V Chile je je corralero vysloveně pracovní kůň. Nejprve byl užíván španělskými dobyvateli k bojům a v zemědělství. Později se stal nepostradatelným partnerem užívaným denně - v armádě, na plantážích, v dopravě... Nyní je využíván především pro práci s dobytkem a v chilském rodeu, které zde má dlouhou tradici.

cheju

21. srpna 2007 v 12:48 Plemena koní

Původ a historie:

Cheju pochází z Koreje, z provincie (ostrova) Cheju. Nedá se přesně stanovit, jací koně a kdy přesně přišli na korejský poloostrov, ale předpokládá se, že byli z Číny. Cheju je původní plemeno a může existovat již od prehistorických časů, ale žádný písemný záznam to nemůže potvrdit. V 13. a 14. století bylo z Mongolaska na Cheju přivezeno 160 koní, aby zlepšili domácí chov. Během dynastie Choson byl Cheju chován na ostrově v hojné míře a 25 procent všech ostrovních farem se zabývalo právě chovem těchto koní a výrobou. Kdysi bylo na ostrově až 20 000 koní, ale toto číslo se rapidně snížilo s příchodem mechanizace do zemědělství a dopravy jen na 2 500 kusů (rok 1989). V současné době je chov na pokraji zániku. Pro jeho záchranu v roce 1987 korejská vláda ustanovila poníka jako národní kulturní bohatství (pod číslem 347).

Popis a charakteristika:

Otužilost a schopnosti poníka jsou vyjímečné, zvláště když uvážíme jeho malý vzrůst (kolem 110 cm). Poníci jsou ponecháváni venku i v mrazech a bez umělého přístřešku a jsou vysoce odolní vůči nemocem. Klisny rodí hříbata až do 20 let věku nebo i déle. Převládající barvy jsou hnědá, kaštanová, černá, šedá, bílá, smetanová nebo strakatá. Poník má hezkou hlavu s rovným profilem, velké oči a malé uši. Krk je krátký a dobře osvalený, záď je krátká a lehce se svažuje, ocas je nasazen relativně vysoko. Plec je často strmá, nohy jsou kostanté a šlachovité. Cheju prokazuje vliv araba i mongolských koní.

Využití:

Pony se využívá k jízdě a lehkým pracem.

charlollaiský kůň

21. srpna 2007 v 12:38 Plemena koní

Původ a historie:

Plemeno pochází z hornaté oblasti Monts de Charollais na pravém břehu Saony, zhruba mezi Dijonem a Lyonem. Tato oblast proslula také chovem zvlášť kvalitního skotu stejného jména. Je zajímavé, že koně i skot mají poměrně mohutnou stavbu těla a klidnou povahu. Předky charollaiského koně byly rovněž místní klisny, otužilé a zdatné, chované po většinu roku na pastvinách, poměrně těžké, a výkonné, ale ne rychlé. Ušlechtilost získalo plemeno hlavně křížením s anglickými plnokrevníky a anglonormany. Chová se ve třech liniích, které se někdy shrnují do jednoho názvu, kdežto jindy se uvádějí samostatně. Kromě klasického typu jsou to nivernais, chovaný poněkud severněji, a bourbonnais, pocházející z okolí Vichy a Moulinsu. Rozdíly mezi nimi jsou minimální.

Popis a charakteristika:

Charollais není tak ušlechtilý jako limousin. Je o něco nižší, v kohoutku měří 152 - 165 cm, ale je robustnější. Má poněkud těžší, hrubší hlavu, na níž je zřejný normandský vliv, někdy má dokonce náběh ke klabonosu. Také žuchvy mívá masitější. Krk je dost dlouhý, štíhlý, svalnatý, trup robustní, velmi dobré jsou silná záď a pružný hlezenní kloub. Nohy jsou kratší, silné a zdravé, kopyta pevná. Je kostnatější než limousin, ale je klidný, má výbornou povahu.

Využití:

Předkové charollaiského koně byli všestranní selští koně, velmi otužilí a vytrvalí. Jejich šlechtěním se zprvu získávali koně pro potřeby armády, jak jezdečtí, tak těžší pro dělostřelectvo. Později se charollais stal výhradně jezdeckým koněm. Nehodí se pro dostihy a soutěže, ale je velmi spolehlivý v terénu. Je to dobrý hunter.

adoptování mých zvířat...

21. srpna 2007 v 12:27
Tohle jsou moje adoptovaná zvířátka♥
Kůň Fidelio↓ a křeček Sněhull↓↓

adoptuj si...

21. srpna 2007 v 11:24
TADY si můžete adoptovat svého mazlíčka. :))
Ukázka: